Přesměrováno!

nový školní rok = nové začátky = nový blog

sledujte mně i nadále tady => chickenteryiaki.blogspot.cz

díky za přízeň!

New York City - Part I.

Usoudila jsem, že před začátkem práce je potřeba se naposledy ještě trochu pobavit. Moje cesta začíná v New Yorku, ve městě, které nikdy nespí. A všechno je tu možné. Kde jinde by se vám mohlo přihodit tolik crazy zážitků v necelých 24 hodinách?

Strávit v hlavním městě světa pár hodin zábavy znělo jako perfektní plán a mě k blbostem nikdo nemusí pobízet dlouho. Kromě toho, že jsem málem nestihla včas dorazit na letiště, proběhla cesta velmi hladce. Jenom teď už vim, že pokoušet se nespat noc před odletem, je pěkná blbost. Může se vám taky klidně stát, že zaspíte. I když, nejspíš by k tomu nedošlo, pokud bych si místo neděle nenařídila budík na úterý...

Když jsem konečně opustila pohodlí letadla (sendvič, oběd, sendvič 2, kit kat) a vyjela metrem směr Manhattan, připadala jsem si jako ve filmu. Auta, domy...všechno vypadalo hrozně americky. Představte si, že se najednou ocitnete přímo na 8. Avenue, kolem vás spousta cool a swag černochů v hip hop hadrech, se zlatými řetězy na krku a každý druhý vypadá jako Jay-Z nebo LeBron James. Horko jako v sauně. Ještě chvíli stojíte šokovaní uprostřed ulice a myslíte na to, kolik slavných osobností touhle ulicí prošlo. Carrie Bradshaw? Jenomže pak si řeknete: "Sakra, tohle město je strašně velký! Co když se mi tady něco stane?" - a dojde vám, že by bylo lepší zjistit, kde vlastně dneska budete spát.

Dobře, nejsem zrovna nejzodpovědnější člověk, ačkoliv na to asi vypadám.  Jistě, ubytování v největším městě na světě jsem si dopředu domluvila, dokonce i adresu jsem si obstarala. Například už jsem ale netušila, na které číslo bytu zvonit. Taky jsem neměla aktivovanou americkou simkartu, abych své host girl mohla zavolat. Tehdy jsem zažila první okamžik, kdy jsem se doopravdy bála o svůj život a říkala si, jestli mě místo přespání na gauči (zadarmo!) u blonďaté studentky ze Švédska, nečeká noc někde mezi homies na ulici.

Nečekala jsem ani moc dlouho, než ke mně přikvačil opálený týpek s nákupními taškami a začal pokuřovat. Zeptala jsem se ho tedy, jestli nezná blondýnu jménem Josefine, která bydlí na téhle adrese. Neznal. Místo toho se mně snažil pozvat na studený nápoj, což jsem odmítla s tím, že raději počkám na svoje ubytování. Nehledě na to, že ten Portorikánec či Trinidadec ani neuměl pořádně anglicky. Začínala jsem už být z celé situace trochu nervózní. Umřu tady?

Bohudík se mi nakonec podařilo sehnat Josefínu na facebooku (týpek mi půjčil telefon). Omluvila se, že se zdržela ve škole a za půl minuty už mě vyzvedl její přítel. Portorikánci jsem musela prozradit svoje jméno na facebooku, ale když jsem pak na bytě rozklikla jeho žádost o přátelství, udělalo se mi nevolno. Na profilové fotce byl totiž nahý, jak skáče do vody!

Tím samozřejmě můj nejdelší den v životě neskončil. O tom, jak jsem se ocitla na okázalé newyorské párty na střeše, vám napíšu příště!

Let's go see the world!

Jak si možná vzpomenete, při psaní předposledního článku jsem se usedavě litovala kvůli tomu, že mě co nevidět čekají čtyři měsíce v cizině. Někdy není lehké vystoupit ze své komfortní zóny a pustit se do věcí, od nichž zdaleka nevíte, co očekávat. Na druhou stranu jsem vždycky měla ráda dobrodružství a představa dalších prázdnin strávených doma? Uhmm... ne, díky.

Tady v USA mi zezačátku všechno připadalo na hlavu. Proč nepotkávám žádné blonďaté lidi? Jaktože jsou všichni tak hrozně tlustí? Proč vás každý, koho potkáte, pozdraví slovy: "Hi, how are you?" A proč, kruci, v obchodě neprodávají tofu?
Podstata téhle země ale vězí úplně někde jinde. Ve Spojených státech vedle sebe žijí lidé z celého světa a navzájem si nepřekáží. Naopak se k sobě umějí chovat mile. Skoro nikdy se vám nestane, že by se k vám úředník, prodavač nebo číšník zachoval neuctivě. Lidé vás zdraví, usmívají se a pomáhají vám. Je úplně jedno, jak kdo vypadá. Who cares?
Za necelý měsíc jsem potkala spoustu skvělých lidí z celého světa (víc cizinců než Američanů), kterým se snad ani nemůžu svěřit s tím, co jsem si o jejich zemi dřív myslela. Ještě nedávno jsem například žila v domění, že Jižní Amerika je synonymem pro zločin, telenovely a že lidé tam vypadají jako Indiáni a žijí v pralese. Hrozně mě potom překvapilo, když jsem zjistila, že Kolumbijci jsou velmi milí a hezcí (!) lidé, kteří umí tančit a konverzovat, a dokonce studují univerzitu. Samozřejmě, že v džungli nežijí, to je jako kdybych tvrdila, že v Čechách máme středověk (čemuž by možná někdo vážně věřil...). Jen co se naučím trochu španělsky, zabalím znovu kufry a moje cesta povede přímo do Kolumbie. Let's go!

foto: Jarmila

svetr - Matěj Pros, jeans - Top Shop
kabelka - Urban Outfitters, brýle - Marks and Spencer,  boty - Keďs

Calvin Harris - Summer

Na ambasádě

V dohánění věcí na poslední chvíli jsem fakt expert, takže mi asi nikdo nebude věřit, že jsem svůj odlet do USA opravdu začala zařizovat včas. Bohužel jednou svět nestál na mojí aktivitě, jako spíš na hlemýždím tempu vízového sponzora. Pobyt v Americe mi úředníci schválili tři týdny před plánovaným odletem, a zrovna tuhle dobu jsem poctivě plánovala věnovat školním povinnostem.

Místo učení na zkoušku jsem tedy začala vyplňovat vízové formuláře. Představa, že celou administrativu zvrznu za čtvrt hodiny, byla ovšem holý nesmysl. To jsem si uvědomila v momentě, kdy jsem už potřetí vypisovala kolonky name, date of birth a country of residence. Pak přišla ještě mnohem větší zábava - 4 stránky osobních dotazů ve stylu Chystáte se v USA provozovat teroristickou činnost? Podílela jste se někdy na financování teroristické organizace? Podílíte se na potlačování lidských práv? I kdybych nakrásně schovávala ve sklepě pět předškoláků, rozhodně bych se tím nechlubila americké vládě.

Nebudu raději ani mluvit o tom, že k pohovoru na ambasádě mi systém velkoryse nabídl datum 4. června. To tedy nebylo vůbec fér, jelikož doručit víza domů trvá pět pracovních dnů a moje letenka byla vystavena na neděli osmého. Já snad zase nikam neodletím, pomyslela jsem si. Propadlé letenky jsou totiž u nás doma důvěrně známé. Naštěstí se později ukázalo, že se víza dají vyzvednout osobně, a to hned druhý den. I pohovor s konzulem se dal díkybohu ve zdraví zvládnout a snad mi odpustil, že jsem několikrát odpověděla úplně na něco jiného. S kým jiným oslavit takové malé vítězství, než s kamarádem, který mi před třemi měsíci pomohl natočit přijímací video. A čím jiným, než šťavnatým, nezdravým a fakt dobrým burgrem.

Když byl Marek malý, měl rád dva piškoty slepené dohromady. Říkal jim "pišburgry".

Pampa burger s bylinkovou omáčkou, sýrem Taleggio, rukolou a cibulí

Ať máte radši pišburgry nebo dish burgery, určitě se vyplatí navštívit Dish fine burger bistro, Římská 29. Mají i zmrzlinu a domácí limonády. Nezapomeňte si udělat rezervaci.

Metronomy - Reservoir

million miles from home

Zašla jsem do botanické zahrady, abych mezi kaktusy nasimulovala svůj nový domov. Čtyřměsíční.
Přesně za tři týdny totiž odlétám za oceán.

Amerika - sen každého. Ale co když se třeba trochu bojím? A co když o tom svém strachu napíšu sem - na blog? Každá správná blogoholka samozřejmě ví, že hysterčení si má nechat na doma a zveřejňovat jen insta obrázky z kaváren, pikniků a dalších fancy míst, může i popisovat, co dobrého si kde koupit, jak je super, že kvete louka a že zítra se půjde na párty. Já to bohužel nedělám. Spolu s prominentním titulem fashion blog roku mi proto zmizí i šance na všechny ty voňavé pozvánky na módní showroomy a pytle bot zadarmo.

Ale jak myslet na boty, když vás děsí tolik věcí? Například nastávající třítýdenní zkouškový. Nebo šílená byrokracie provázející vyřízení víz. Nemluvím o tom, že se dost pravděpodobně stanu obětí skupiny nepřátelských Šanghajců, kteří mě donutí pobíhat před restaurací v obleku obrovské pandy. A co si vlastně Amíci pomyslí o mém východoevropském přízvuku? Nevím, a proto mám strach. Kromě toho mi nedávno kamarád V. řekl něco v tomto smyslu: "Hele, Terko, nemůžeš čekat, že na tebe za ty čtyři měsíce nezapomenem..." a tím celé situaci nasadil korunu.

Možná to ale bude skvělý.  Jak se totiž říká: Jestli se má někde člověk proslavit, tak v Americe. Třeba ve mně ta velká země objeví budoucí spisovatelský talent, nebo snad potkám na ulici nejlepšího z módních návrhářů, co právě spěchá najít svou múzu. Jeden nikdy neví. Ať tak či tak, rozhodně to budou čtyři měsíce plné hamburgrů, hranolek, cadillaců a možná i těch kaktusů...

Zapomněla jsem, že neletím do Texasu, ale do Virginie.

Milky Chance - Flashed Junk Mind




Děkuji za fotky své skvělé kamarádce Danielle!

na cestě

Na konci cesty tážeme se kam

Já ale až přijde těžká chvíle

já se nezeptám

A ne snad z bůhvíjaké pýchy

To snad jenom proto že se ostýchám

Nejsem žádná módní ikona. Nosím oblečení svojí sestry.

Electronic Light Orchestra - Hold on Tight

Báseň: Bez ptaní od Jana Skácela

Fotky: Danielle

Bez legrace

Když jsem byla ještě malá, trávila jsem spoustu času svojí oblíbenou zábavou, pod kterou si nepředstavujte nic jinýho, než otravování ostatních lidí. Měla jsem taky spoustu kamarádek, které se mnou tuhle zálibu sdílely. Na učitelku jsme házely slané tyčinky (Kdo to byl!  To se bude vyšetřovat!), po škole jsme sledovaly nevinné chlapce až k nim domů, z auta jsme vyhodily peněženku na vlasci a snažily se na ni nalákat kolemjdoucí občany.

Zhruba ve třinácti letech se se mnou ovšem moje nejlepší kamarádka rozloučila slovy: "Terko, jsi vážně vtipná, ale nebavíš se se mnou o klucích, takže jdi a najdi si nové kámošky," čímž mě uvrhla do stavu toho nejhoršího šoku, kdy mi absolutně nebylo jasné, jak může někdo vyměnit peněženku na pružině za prosté debaty o klucích. Dneska už jsem se s touhle záležitostí téměř vyrovnala. Co mě ale trápí stále, je fakt, že ani já už nehýřím takovým vtipem jako dřív. Dokonce i o klucích už si povídám, a co si budeme nalhávat, tohle téma je jedno z mých nejoblíbenějších.

Když přijde čas na přebírání zodpovědnosti za vlastní život, veškerá legrace končí. Nevidím nejmenší význam v tom dospět a zbavit se tak posledních zbytků vtipnosti. To si raději představuju, že je mi krásných šestnáct let a protože tak docela i vypadám, většina lidí mi věří. Rozhodně spíš, než když jim tvrdím, že jsem právě oslavila třicetiny.

Ale co! Přese všechny komplikace, které s sebou vyšší věk přináší, existuje i pozitivní náhled na věc. Od tý doby, co jsem stará, nemusím už vymýšlet žádné výmluvy, když se místo učení chystám jít ven a taky si konečně můžu sama vydělat na pěkný oblečení, o kterým jsem snila vždycky, když mi maminka nandavala ty šílené tyrkysové mrkváče.

The Turtles - Happy Together

Pokud jste doteď svůj život nebrali vážně, nezačínejte s tím.

foto Magg