Prague City Lovers

Politická situace v zemi je tristní, baráky tady chátrají, nikdo nechce postavit Kaplického knihovnu, ale i přesto mám Čechy potažmo Prahu pořád ráda. V poslední době se zapojuje do více a více sympatických akcí, filmových festivalů, alternativně-životních happeningů, otvírá dobré restaurace a kavárny.
Úplně čerstvě mě nadchl třeba Das Filmfest, konkrétně maximálně milý německý snímek Oh boy o klukovi, který tak nějak neví, co se životem, táta mu přestává posílat peníze na studium (asi protože už nestuduje) a v celým Berlíně nemůže narazit na levný kafe. Pravda - už jenom za tu němčinu ode mě Oh boy získává body, ale to nic nemění na tom, že je to film příjemný, originální, vtipný a dostatečně chytrý na to, aby nikomu nebylo líto strávit u něj sobotní večer. Navíc na diváka nevrhá žádnou existenciální tíhu, nenutí opouštět kino v slzách, depresi, ani chuti vypít po příchodu domů flašku jemné vodky. Trailer below:

Jako další skvělou akce, na kterou jsem se minulý týden dostala (nesporná výhoda toho být novinářem), bych rozhodně zmínila výstavu britských výtvarníků Jakea a Dinose Chapmanových s názvem The Blind Leading the Blind. Obecně nejsem úplně fanoušek Galerie Rudolfinum - neuznávám snahu za každou cenu šokovat, pokud to je na úkor umělecké hodnoty vystaveného. To naštěstí není případ bratrů Chapmanových, takže jejich probíhající výstavu určitě doporučuju navštívit. O zlo, sex, deformaci a skandální výtvory určitě nepřijdete, nicméně tvorba Chapman's bros je hodně svérázná. Nezapírají inspiraci Goyovou výtvarnou sérií Hrůzy války, ale tu si podle potřeby přetvářejí a doplňují. Ze špatných stránek tohohle světa si dělají legraci, posvátné domorodecké sošce nasazují hlavu Ronalda McDonalda, dětské omalovánky a pohádky zkrášlují příšerkami a pohozenými končetinami. Sex zaměňují za smrt a smrt za sex. A stejně vůbec nemáte pocit beznaděje, protože všechna jejich díla jsou podána jaksi hravě, s nadsázkou -  Chapmanovi nerespektují pravidla. Tvrdí, že se nesnaží šokovat a že žádné zlo se v jejich práci neskrývá.
No, o tom by se dalo asi polemizovat, ale posuďte sami. V Rudolfinu až do 5. ledna. (Pro studenty za 90 Kč)

Bedtime Tales for Sleepless Nights

the imaginary self

Každý den nasazujeme masku takzvaného imaginary self, abychom se vtělili do rolí, ve kterých nás okolní svět touží vidět. Dlouhodobá autokamufláž se stává extrémně frustrující. Vlastní já ustupuje tomu "lepšímu" a z vnitřního světa zůstávají jen žalostné zbytky. Svět mě často tlačí někam, kam vůbec směřovat nechci, až někdy sama sebe nepoznávám a ptám se: "Kdo vlastně jsem?". Ale vždycky je tu něco, co mě dokáže vytrhnout z fiktivní reality a inspirovat v tom, být znovu sama sebou. Třeba krásnej podzimní den, spousta spadanýho listí a samozřejmě mrkev, jablka a salát, který už se nemůžou dočkat, až z nich něco uvařím.

 

jak se někde objeví farmářský trhy, jsem fakt marná

 Poslední dobou můj hrozně oblíbenej song, přitom na první poslech (v Rakousku!) jsem ho odsoudila jako největší slaďák. Jinak slibuju, že příští příspěvek už bude mnohem víc kůl a ne takhle šíleně sentimentální...

fresh start-up

Nějak jsem nepředpokládala, že po tak svělým měsíci, kterej jsem strávla v Tyrolsku, bych ještě mohla zažít lepší čas. A už vůbec ne ve škole, to je jasný.
Loňskej rok byl plnej deprese, nejistých očekáván a nedůvěry ve vlastní schopnosti. Studium mě upřímně ani trochu nenaplňovalo, spíš mě dokonce - že to tak musím říct - zatěžovalo. Proto teď nedokážu pochopit, v jak přátelským prostředí jsem se ocitla. Moje nová škola, je totiž úplně jinej vesmír...
Plno zajímavejch lidí se stejnými zájmy. Když říkám plno, tak ovšem nemyslím 150 milionů spolužáků jako na VŠE. My se známe jménem. Dokonce profesoři nás znají jménem! Učíme se předměty zábavný a užitečný. Konečně můžu beztrestně číst noviny...Našla jsem svojí univerzitu zaslíbenou.
Možná jenom jediná věc mě v zájmu vlastní budoucnosti mírně znepokojuje. Totiž že veškerej čas od prvního dne školy trávím na rozličnejch socializačních akcích typu párty, koncert, hospoda, divadlo, etc... Je sice hezký, že člověk může svý nový spolužáky poznat i za privátnějších podmínek, než jenom v přednáškový aule, jenomže já mám pocit, že jsem svůj čerstvej univerzitní START-UP natolik přepálila, že už mi kromě všech hárdy párt nezbývá energie na nic jinýho. Takže se upřímně ptám: Budu mít letos vůbec příležitost studovat?

btw. Nový boty si teda zvládnu koupit vždycky. Tady:

Ze školy rovnou domů. Nebo na párty?