Zašla jsem do botanické zahrady, abych mezi kaktusy nasimulovala svůj nový domov. Čtyřměsíční.
Přesně za tři týdny totiž odlétám za oceán.
Amerika - sen každého. Ale co když se třeba trochu bojím? A co když o tom svém strachu napíšu sem - na blog? Každá správná blogoholka samozřejmě ví, že hysterčení si má nechat na doma a zveřejňovat jen insta obrázky z kaváren, pikniků a dalších fancy míst, může i popisovat, co dobrého si kde koupit, jak je super, že kvete louka a že zítra se půjde na párty. Já to bohužel nedělám. Spolu s prominentním titulem fashion blog roku mi proto zmizí i šance na všechny ty voňavé pozvánky na módní showroomy a pytle bot zadarmo.
Ale jak myslet na boty, když vás děsí tolik věcí? Například nastávající třítýdenní zkouškový. Nebo šílená byrokracie provázející vyřízení víz. Nemluvím o tom, že se dost pravděpodobně stanu obětí skupiny nepřátelských Šanghajců, kteří mě donutí pobíhat před restaurací v obleku obrovské pandy. A co si vlastně Amíci pomyslí o mém východoevropském přízvuku? Nevím, a proto mám strach. Kromě toho mi nedávno kamarád V. řekl něco v tomto smyslu: "Hele, Terko, nemůžeš čekat, že na tebe za ty čtyři měsíce nezapomenem..." a tím celé situaci nasadil korunu.
Možná to ale bude skvělý. Jak se totiž říká: Jestli se má někde člověk proslavit, tak v Americe. Třeba ve mně ta velká země objeví budoucí spisovatelský talent, nebo snad potkám na ulici nejlepšího z módních návrhářů, co právě spěchá najít svou múzu. Jeden nikdy neví. Ať tak či tak, rozhodně to budou čtyři měsíce plné hamburgrů, hranolek, cadillaců a možná i těch kaktusů...
 |
| Zapomněla jsem, že neletím do Texasu, ale do Virginie. |
