Usoudila jsem, že před začátkem práce je potřeba se naposledy ještě trochu pobavit. Moje cesta začíná v New Yorku, ve městě, které nikdy nespí. A všechno je tu možné. Kde jinde by se vám mohlo přihodit tolik crazy zážitků v necelých 24 hodinách?
Strávit v hlavním městě světa pár hodin zábavy znělo jako perfektní plán a mě k blbostem nikdo nemusí pobízet dlouho. Kromě toho, že jsem málem nestihla včas dorazit na letiště, proběhla cesta velmi hladce. Jenom teď už vim, že pokoušet se nespat noc před odletem, je pěkná blbost. Může se vám taky klidně stát, že zaspíte. I když, nejspíš by k tomu nedošlo, pokud bych si místo neděle nenařídila budík na úterý...
Když jsem konečně opustila pohodlí letadla (sendvič, oběd, sendvič 2, kit kat) a vyjela metrem směr Manhattan, připadala jsem si jako ve filmu. Auta, domy...všechno vypadalo hrozně americky. Představte si, že se najednou ocitnete přímo na 8. Avenue, kolem vás spousta cool a swag černochů v hip hop hadrech, se zlatými řetězy na krku a každý druhý vypadá jako Jay-Z nebo LeBron James. Horko jako v sauně. Ještě chvíli stojíte šokovaní uprostřed ulice a myslíte na to, kolik slavných osobností touhle ulicí prošlo. Carrie Bradshaw? Jenomže pak si řeknete: "Sakra, tohle město je strašně velký! Co když se mi tady něco stane?" - a dojde vám, že by bylo lepší zjistit, kde vlastně dneska budete spát.
Dobře, nejsem zrovna nejzodpovědnější člověk, ačkoliv na to asi vypadám. Jistě, ubytování v největším městě na světě jsem si dopředu domluvila, dokonce i adresu jsem si obstarala. Například už jsem ale netušila, na které číslo bytu zvonit. Taky jsem neměla aktivovanou americkou simkartu, abych své host girl mohla zavolat. Tehdy jsem zažila první okamžik, kdy jsem se doopravdy bála o svůj život a říkala si, jestli mě místo přespání na gauči (zadarmo!) u blonďaté studentky ze Švédska, nečeká noc někde mezi homies na ulici.
Nečekala jsem ani moc dlouho, než ke mně přikvačil opálený týpek s nákupními taškami a začal pokuřovat. Zeptala jsem se ho tedy, jestli nezná blondýnu jménem Josefine, která bydlí na téhle adrese. Neznal. Místo toho se mně snažil pozvat na studený nápoj, což jsem odmítla s tím, že raději počkám na svoje ubytování. Nehledě na to, že ten Portorikánec či Trinidadec ani neuměl pořádně anglicky. Začínala jsem už být z celé situace trochu nervózní. Umřu tady?
Bohudík se mi nakonec podařilo sehnat Josefínu na facebooku (týpek mi půjčil telefon). Omluvila se, že se zdržela ve škole a za půl minuty už mě vyzvedl její přítel. Portorikánci jsem musela prozradit svoje jméno na facebooku, ale když jsem pak na bytě rozklikla jeho žádost o přátelství, udělalo se mi nevolno. Na profilové fotce byl totiž nahý, jak skáče do vody!
