pátek 19. července 2013

F jako František


František je vlastně docela hezký jméno, možná se tak bude jmenovat můj třetí syn (první dva budou Viktor a Albert). Což je teda ode mě dost nelogický nápad, vzhledem k tomu, že ještě před měsícem jsem děti nesnášela... Ale písmenko F je krásné hlavně proto, že tvoří název mojí oblíbený země. Můžete hádat, která to je.
Francie je prostě moje země zaslíbená, i přesto, že Frantíci kouřej jak fabriky, tvářej se, jakože neuměj anglicky, jsou chladný a vykrmujou kačeny, aby si pak k večeři mohli dát tučňoučký foie gras. Mě to ale ani trochu nevadí! Spíš se divim, že už jsem tam dávno neemigrovala. Nejde dost dobře konkretizovat, co mě vlastně ke galskému kohoutovi táhne. Nejspíš to bude ta všudypřítomná elegance, noblesa a vznešenost, která je cítit na každým kroku. A kromě toho taky tohle:
  • hodinu a půl dlouhá pauza na oběd. To je čas, za kterej se asi tak zhruba stihnu pohodlně najíst. Ostatní spolustolovníci jsou většinou už hodně nervozní, zatímco já chroustám poslední listy salátu.
  • to, že všichni jakoby mimochodem vypadají úplně skvěle, zatímco se prochází po krásných prostranstvích, posedávají v kavárnách nebo na břehu řeky, popíjí víno a jedí sýry a křupavý bagety
  • to mě vede k dalšímu bodu - nesrovnatelně lepší úroveň gastronomie a vztah k ní!
  • umění, umění, umění - obrazy, sochy, baráky - uááá!
  • žádnej spěch, stres, ale požitkářství a smysl pro krásu - no a pro co jinýho taky žít, že ?







 

středa 3. července 2013

Quellen des Lebens

Že budu psát recenzi na něco, co jsem zhlídla teprve před dvěma dnama, by ode mě asi nikdo nečekal. Rychlost totiž není zrovna moje nejsilnější vlastnost, na srazy chodím zásadně o 15 minut později a divím se, že mi to lidi ještě trpí.
Nicméně, než bych zapomněla ty silné emocionální zížitky a povznášející dojmy, to radši napíšu pár řádek okamžitě.


Jako první zařazuju do své nové kinorubriky snímek s názvem Quellen des Lebens německého režiséra Oskara Roehlera. Mělo by se jednat o režisérovu autobiografii. No, jestli je to vážně pravda, tak se divím, že místo filmáče neleží někde v blázinci.
Tenhle film totiž zahrnuje snad nejbizarnější události, jaké můžou člověka v životě potkat. Představte si toto: Matka se o vás nestará, od otce mnoho lásky taky čekat nemůžete. K jídlu dostáváte celé dny jenom mlíko se škraloupem, nikdo se s váma nebaví a každou noc slýcháte z vedlejšího pokoje, jak si to táta rozdává s nějakou prostitutkou. V tomhle stylu ovšem pokračuje film celých 174 minut, takže se v něm stihne objevit podivný děda I. vracející se z války, babička I., která má poměr s manželovou sestrou, šílená babička II., která je vlastně docela milá, protože vám dovolí dát si čtyři talíře hranolek a nechat vás u sebe bydlet do té doby, než se děda II. rozhodne, že výstřelky nevyřáděného puberťáka už dále trpět nebude.
Nemluvě o první lásce, která nosí brýle a jejím otci umírajícím na rakovinu plic. Ať vás napadne sebeneuvěřitelnější příhoda, tady ji určitě objevíte.
Asi takhle: tenhle tříhodinový film by mohl být dobrý, kdyby ho autor rozsekal nejméně na pět kratších.
Neříkám, že mě nudil, vlastně mě každý moment dokázal naplnit zvědavostí, co přijde dál. Úměrně s prodlužující dobou strávenou ve velkém kinosále hotelu Termál se ovšem snižovala moje pozornost a naopak se zvyšovalo množství myšlenek na jídlo/procházku/jakoukoliv jinou činnost.
Takže názory na Prameny života jsou u mě celkem rozporuplné. Z pěti hvězdiček by nejspíš obdržel pěkný průměr, tedy za tři. Vysoký potenciál jednotlivých příhod prostě kazila šíleně (!) dlouhá stopáž, která z nich dělala nestravitelnou splácaninu. Výrazně kladně hodnotím stylizaci filmu, kostýmy, hudbu i výběr herců. Na stoprocentní filmový zážitek to zatím nestačí.
A co vy, už jste ho viděli? Kolik hvězdiček dáváte?

úterý 2. července 2013

feel so high


Pokud jste právě někde jinde než ve Varech - velká chyba. Audrey Tautou sice nepřijela a John Travolta už vůbec není takovej svůdník jako v Pomádě, ale podle mýho názoru nemůže být nic lepšího než strávit několik dní kulturně laděným lenošením. Aspoň pro mě totiž Vary nebyly jenom filmy (popravdě třikrát denně sedět dvě nebo tři hoďky v kině není zas až taková nádhera), ale taky milion jiných zážitků, jako třeba drink s Jiřím Bartoškou (to se mi asi jenom zdálo, ale kdo ví, jak to bude příště..), spaní na příšerně tvrdý podlaze s Adamovou mikinou pod hlavou, můj první burger po pěti letech - už cítím to píchání u srdce -, projížďka na kolech k grandhotelu Pupp, kde doufám, jednou budu ubytovaná, intelektuální pokecy o všem možným od smyslu života až po smysl výrobků od Applu atd. atd. ... a v neposlední řadě skvělý lidi, bez kterých by teda ani festival v KV nedostal pět hvězdiček!



Nekonečný čekání na film, kterej byl nakonec tak trochy utrpení

Recenze filmů očekávejte v rozmezí 1-45 dnů ;)