Už jste si někdy zkoušeli sestavit svůj soukromý seznam nazvaný jednoduše TOP 5? Top pět věcí vašeho života - nejlepší knihy, jaké jste četli, nejzajímavější lidé, které jste potkali, pět nejoblíbenějších míst na světě nebo jídel, co máte rádi. Robert z knihy
Všechny moje lásky od Nicka Hornbyho si svoje seznamy dělá. Právě si sepsal pět nejbolestnějších rozchodů.
Robert je nejspíš trochu sadista. O rozchodech teď řeč určitě nebude. Pro začátek postačí, když si uděláme takový seznam oblíbených filmů. Kdybych si musela vybrat, řekla bych, že nejradši mám:
1.
Pulp Fiction: Historky z podsvětí, Quentin Tarantino, 1994
Od chvíle, kdy jsem PF viděla poprvé (bylo mi asi tak 16 let), jsem si naprosto jistá, že každý další film od kohokoliv, už bude jenom jeho slabý odvar. Jestli se o nějakým filmu dá říct, že se stal kultem, tak právě o Pulp Fiction. Musí být totiž sakra umění, vytvořit něco, na co se dá koukat (a to dokonce víckrát!), ačkoliv chvílemi nevíte, oč ve filmu vlastně kráčí, a většinu času posloucháte debaty o tom, do čeho se v Holandsku namáčí hranolky a jak moc závažným problémem je masáž nohou. Právě tyhle kecy tvoří atmosféru, kterou žádná jiná movie prostě nemá. Jo a lepší soundtrack uslyšíte snad jenom v Jackie Brown.
2.
Leon,
Luc Besson, 1994
Leon se typově trochu podobá Pulp Fiction. Mafiáni, podsvětí, krev a střílečky, a taky jedna mladá dívka s černým mikádem. Díky výraznější dějové linií by ale Leon jako jediný mohl Tarantinův filmařský velekousek z vrcholu mého žebříčku sesadit. Dojemné.
3.
Absolvent,
Mike Nichols, 1967
Důkaz, že za starých časů věděli, jak udělat dobrou komedii. Vybrala jsem Absolventa částečně proto, že nemá nic společného s tím, co se nám dnes americký filmový průmysl snaží podsunout pod pojmem
romantická komedie (fuj!) a částečně proto, že se projevila moje extrémní slabost pro hudbu Simona a Garfunkela. Možná jste netušili, že skladba Mrs. Robinson vznikla exkluzivně pro tento film? Já v Absolventovi našla ideální podívanou pro lehce depresivní chvíle. Dustin Hoffman v roli sexuálního nekňuby nenachází konkurenci.
4.
Kafe a cigára,
Jim Jarmusch, 2003
Nad kostkovanými stolky se schází podivné páry, aby si ukrátili čas nezávazným hovorem. S vypitým kafem a vykouřenými cigaretami jakoby mimochodem odkrývají příběhy a témata, které se na první pohled nedají postřehnout. Kromě
skvělých herců (Alfred Molina, Cate Blanchett, Steve Buscemi) obsadil Jarmusch spousta těch, kteří vlastně ani herci nejsou (Iggy Pop, Jack a Meg White z
The White Stripes). Výsledkem je povedená série povídek o závislácích na kafi a
cigaretách, která mě pobaví úplně kdykoliv. I když přiznejme si, na závislosti je potřeba dát si pěkně bacha!
5.
Evropa,
Lars von Trier, 1991
Novodobá Trierova
tvorba (včetně Nymfomanky) mě zatím úspěšně míjí. Ne tak jeho Evropa z
roku 91. Ocitáme se v poválečném Německu, jehož obyvatelé se všemožnými způsoby snaží vyrovnat s vlastním pokořením. Vlak nás
unáší kamsi do neznáma a nám nezbývá než sledovat ubíhající železniční
trať a nechat se vláčet řetězem šílených událostí. Trierovi se v
Evropě podařilo docílit vygradované psychologické atmosféry, a to díky absurdním situacím, černobílé kameře s občasnými záblesky barvy ve
zvlášť vypjatých momentech a tajemnému vypravěči. Pocta severské kinematografii.
bonus: Spousta skvělých filmů se do tohoto žebříčku nedostala a měla by. Můj bývalý spolužák z gymplu S. mi jednou při hodině angličtiny doporučil kanadskou komedii Hank a Mike. ČSFD sice hodnotí slabými 66 procenty, ale na to se můžeme pro tentokrát klidně vykašlat. Kdo by nechtěl páteční večer strávit s dvěma týpky, kteří se živí jako velikonoční králíčci a po celou dobu chodí oblečeni v chlupatých růžových kostýmech, a to i po tom, co o práci přijdou? Tendenční teda rozhodně nejsou. Stojí za vidění.
