Jak si možná vzpomenete, při psaní předposledního článku jsem se usedavě litovala kvůli tomu, že mě co nevidět čekají čtyři měsíce v cizině. Někdy není lehké vystoupit ze své komfortní zóny a pustit se do věcí, od nichž zdaleka nevíte, co očekávat. Na druhou stranu jsem vždycky měla ráda dobrodružství a představa dalších prázdnin strávených doma? Uhmm... ne, díky.
Tady v USA mi zezačátku všechno připadalo na hlavu. Proč nepotkávám žádné blonďaté lidi? Jaktože jsou všichni tak hrozně tlustí? Proč vás každý, koho potkáte, pozdraví slovy: "Hi, how are you?" A proč, kruci, v obchodě neprodávají tofu?
Podstata téhle země ale vězí úplně někde jinde. Ve Spojených státech vedle sebe žijí lidé z celého světa a navzájem si nepřekáží. Naopak se k sobě umějí chovat mile. Skoro nikdy se vám nestane, že by se k vám úředník, prodavač nebo číšník zachoval neuctivě. Lidé vás zdraví, usmívají se a pomáhají vám. Je úplně jedno, jak kdo vypadá. Who cares?
Za necelý měsíc jsem potkala spoustu skvělých lidí z celého světa (víc cizinců než Američanů), kterým se snad ani nemůžu svěřit s tím, co jsem si o jejich zemi dřív myslela. Ještě nedávno jsem například žila v domění, že Jižní Amerika je synonymem pro zločin, telenovely a že lidé tam vypadají jako Indiáni a žijí v pralese. Hrozně mě potom překvapilo, když jsem zjistila, že Kolumbijci jsou velmi milí a hezcí (!) lidé, kteří umí tančit a konverzovat, a dokonce studují univerzitu. Samozřejmě, že v džungli nežijí, to je jako kdybych tvrdila, že v Čechách máme středověk (čemuž by možná někdo vážně věřil...). Jen co se naučím trochu španělsky, zabalím znovu kufry a moje cesta povede přímo do Kolumbie. Let's go!
foto: Jarmila |
svetr - Matěj Pros, jeans - Top Shop kabelka - Urban Outfitters, brýle - Marks and Spencer, boty - Keďs |
Žádné komentáře:
Okomentovat