pondělí 19. května 2014

million miles from home




Zašla jsem do botanické zahrady, abych mezi kaktusy nasimulovala svůj nový domov. Čtyřměsíční.
Přesně za tři týdny totiž odlétám za oceán.

Amerika - sen každého. Ale co když se třeba trochu bojím? A co když o tom svém strachu napíšu sem - na blog? Každá správná blogoholka samozřejmě ví, že hysterčení si má nechat na doma a zveřejňovat jen insta obrázky z kaváren, pikniků a dalších fancy míst, může i popisovat, co dobrého si kde koupit, jak je super, že kvete louka a že zítra se půjde na párty. Já to bohužel nedělám. Spolu s prominentním titulem fashion blog roku mi proto zmizí i šance na všechny ty voňavé pozvánky na módní showroomy a pytle bot zadarmo.

Ale jak myslet na boty, když vás děsí tolik věcí? Například nastávající třítýdenní zkouškový. Nebo šílená byrokracie provázející vyřízení víz. Nemluvím o tom, že se dost pravděpodobně stanu obětí skupiny nepřátelských Šanghajců, kteří mě donutí pobíhat před restaurací v obleku obrovské pandy. A co si vlastně Amíci pomyslí o mém východoevropském přízvuku? Nevím, a proto mám strach. Kromě toho mi nedávno kamarád V. řekl něco v tomto smyslu: "Hele, Terko, nemůžeš čekat, že na tebe za ty čtyři měsíce nezapomenem..." a tím celé situaci nasadil korunu.

Možná to ale bude skvělý.  Jak se totiž říká: Jestli se má někde člověk proslavit, tak v Americe. Třeba ve mně ta velká země objeví budoucí spisovatelský talent, nebo snad potkám na ulici nejlepšího z módních návrhářů, co právě spěchá najít svou múzu. Jeden nikdy neví. Ať tak či tak, rozhodně to budou čtyři měsíce plné hamburgrů, hranolek, cadillaců a možná i těch kaktusů...




Zapomněla jsem, že neletím do Texasu, ale do Virginie.

Milky Chance - Flashed Junk Mind




Děkuji za fotky své skvělé kamarádce Danielle!

sobota 3. května 2014

na cestě


Na konci cesty tážeme se kam
Já ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám

A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám

Nejsem žádná módní ikona. Nosím oblečení svojí sestry.

Electronic Light Orchestra - Hold on Tight

Báseň: Bez ptaní od Jana Skácela
Fotky: Danielle

pondělí 7. dubna 2014

Bez legrace



Když jsem byla ještě malá, trávila jsem spoustu času svojí oblíbenou zábavou, pod kterou si nepředstavujte nic jinýho, než otravování ostatních lidí. Měla jsem taky spoustu kamarádek, které se mnou tuhle zálibu sdílely. Na učitelku jsme házely slané tyčinky (Kdo to byl!  To se bude vyšetřovat!), po škole jsme sledovaly nevinné chlapce až k nim domů, z auta jsme vyhodily peněženku na vlasci a snažily se na ni nalákat kolemjdoucí občany.

Zhruba ve třinácti letech se se mnou ovšem moje nejlepší kamarádka rozloučila slovy: "Terko, jsi vážně vtipná, ale nebavíš se se mnou o klucích, takže jdi a najdi si nové kámošky," čímž mě uvrhla do stavu toho nejhoršího šoku, kdy mi absolutně nebylo jasné, jak může někdo vyměnit peněženku na pružině za prosté debaty o klucích. Dneska už jsem se s touhle záležitostí téměř vyrovnala. Co mě ale trápí stále, je fakt, že ani já už nehýřím takovým vtipem jako dřív. Dokonce i o klucích už si povídám, a co si budeme nalhávat, tohle téma je jedno z mých nejoblíbenějších.

Když přijde čas na přebírání zodpovědnosti za vlastní život, veškerá legrace končí. Nevidím nejmenší význam v tom dospět a zbavit se tak posledních zbytků vtipnosti. To si raději představuju, že je mi krásných šestnáct let a protože tak docela i vypadám, většina lidí mi věří. Rozhodně spíš, než když jim tvrdím, že jsem právě oslavila třicetiny.

Ale co! Přese všechny komplikace, které s sebou vyšší věk přináší, existuje i pozitivní náhled na věc. Od tý doby, co jsem stará, nemusím už vymýšlet žádné výmluvy, když se místo učení chystám jít ven a taky si konečně můžu sama vydělat na pěkný oblečení, o kterým jsem snila vždycky, když mi maminka nandavala ty šílené tyrkysové mrkváče.


Pokud jste doteď svůj život nebrali vážně, nezačínejte s tím.
foto Magg

pondělí 31. března 2014

Fresh Time

Jaro je čas lásky - lásky ke zvířátkům, lidem i květinám.  Kdo nemá rád lidi, může se zamilovat do dobrého a čerstvého jídla, taky to není špatné (zkuste čočkový salát s karamelizovanou hruškou, překvapivě přitažlivá kombinace!) Jaro je prostě fajn. Já bych ho pojala ve znamení dlouhých večerů, krátkých kalhot a kytičkovaných ponožek, což mimochodem některým mým spolužákům přijde extrémně k smíchu :))

kabát - camaieu, svetr - sestry/topshop, boty - vans, ponožky - calzedonia :)

Spring is a time of love - love to animals, flowers and to other people. For those who don't like human beings: You can fall in love with fresh food! Try my pear + lentils tasty salad here.
Spring is simply fine. Long evenings, short trousers and a new pair of blooming socks, which some of my classmates consider highly amusing :))

Sexy salát (hruška+ricotta)



Původní recept na čočkový salát s karamelizovanou hruškou jsem našla na blogu Výpečky tady a i když jsem kombinaci sladkého a slaného nejdřív nevěřila, musím přiznat, že tvoří souznění nečekaně vynikající. Zvlášť když k výrazné chuti hrušky přidáte jemnou chuť ricotty nebo jiného krémového sýra, tak jak jsem to z nedostatku originálních surovin udělala já. Jen co jsem si tento salát naservírovala (přesně tak, sama pro sebe!) nemohla jsem si stěžovat na fůru času strávenou v kuchyni, protože jsem se jednoduše topila v oceánu požitků!

A vy si ho dopřejte taky:
(Pro 2 osoby)
  • 4 lžíce olivového oleje
  • 2 lžíce agávového sirupu nebo medu
  • 1 lžíce octa aceto balsamico (příp. vinný ocet)
  • 1 zralá hruška nakrájená na čtvrtiny bez jadřince
  • 30g čočky puy (v DM drogerii - Beluga od Alnatury)
  • 1 větvička třešňových rajčat
  • šťáva z 1/2 citronu
  • 60g rukoly
  • 100g ricotty nebo jiného krémového sýra

  1. Čočku nasypte do rendlíku, zalijte trojnásobným množstvím studené vody, přiveďte k varu a zvolna vařite 20 minut. Lepší je na tento salát vařit čočku al dente čili pevnou na rozkousnutí.
  2. Do mělkého rendlíku nalijte 2 lžíce olivového oleje, agávový sirup nebo med a ocet. Vložte hrušku a pomalu ve směsi duste. Podle potřeby přidávejte po lžících vodu.
  3. Rajčata i s větvičkou péčte v troubě asi 15 minut na 160°C.
  4. Vychladlou čočku nasypte do misky, přilijte zbývající olivový olej a citronovou šťávu, lehce osolte. Vše zlehka promíchejte. Každý talíř posypte rukolou (tu jsem bohužel neměla), na ni poklaďte čočkový salát, kousky hrušky a rajčata. Ozdobte ricottou a pokapejte zbylou hruškovou šťávou.

neděle 16. března 2014

In Real Life


 Můj blog má první narozeniny (jaj!). Na sledovanosti to sice není vidět, ale můžu vám slíbit, že nebudu brečet a vytrvám! S Jarmilou jsme si vyrazily užít krásné jarní počasí na letiště a shodly jsme se na tom, že nejvíc fanoušků stejně patří blogům, který každodenně nabízí kompletní seznam vykonaných aktivit doplněný o správný hipsta iphonový snímky. Jednak si nemyslím, že by někoho zajímaly detaily mýho života a jednak jsem nedávno viděla film o nebezpečí internetu In Real Life a to si teda pište, že Google sleduje úplně všechno, co o sobě virtuálnímu světu sdělíte. Takže bacha na to a dneska večer se odpojte z facebooku!

košile: Levi's, jeans: Topshop, bunda: Nymph

Music for today: Airfare - School (Protože zítra nám odpadne přednáška)

čtvrtek 13. března 2014

Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Rozhodnete se strávit příjemný večer v teple vašeho oblíbeného biografu. Se skleničkou (kelímkem) něčeho osvěžujícího k pití zaujmete místa v prostřední řadě, pohodlně se usadíte a v sále se setmí. Na zem přilétá obrovská vesmírná loď s posádkou krvelačných nestvůr, které se těší, až vám prodají svou jedovatou zmrzlinu a pak vás promění v obrovský růžový kokon.



Jestli si myslíte, že vám se podobná neplecha přihodit nemůže, mýlíte se. Před "Killer Klowns from Outer Space" (klikněte pro trailer) není v bezpečí nikdo z nás, ani ten nejmírumilovnější televizní fanoušek. Už jenom název tohoto osmdesátkového bijáku věstí, že se v něm dostanete do pěkně nepříjemného konfliktu s obskurně vyhlížejícími napuchlými klauny, kteří střílí svoje oběti popcornovými pistolemi a věší je na háky v obrovských růžových zámocích z cukrové vaty.

Jít na Festival otrlého diváka je tak trošku jako hrát ruskou ruletu. Dvakrát ze tří pokusů vybouchnete, protože budete donuceni sledovat něco, co bych nenazvala než zkouškou dobrýho vkusu. Například Nicole Kidman a Miu Wasikowkou ve Stokers, největší ptákovině ever, nebo jednu ze sto padesáti filmařských lahůdek jakéhosi španělského maniaka Jesuse Franca, s názvem Maso pro zámeckou paní, která by se dala zařadit pouze do kategorie laciné domácí porno feat. déčkový horor. Někdy si organizátoři s návštěvníky festivalu zahrávají opravdu nestydatě.

Naštěstí pro křehké duše milovníků dobrého filmu, na páteční promítačce v Aeru se jim nemuselo dělat zle. Co víc, každý hodný divák dostal pytlíček popcornu, co byl úplně bez chuti, někdo snědl i dva (M.) a k tomu lízatko ve tvaru srdíčka. Ze stropu padaly balónky a celý film do sluchátek simultánně tlumočila dosti vtipná paní, díky níž zněly všechny postavy maximálně komicky, protože měly úplně stejný hlas, ať jim bylo pět nebo padesát.