pondělí 9. prosince 2013

flowers on the wall

...nebo spíš flowers in the air? Tyhle závěsné květiny jsou rozhodně ten nejlepší dekor do každého interiéru. Na včerejším designSUPERMARKETU jsem se do nich beznadějně zamilovala.
(Bára se nadchla pro dost podivné vycpané panáčky s otáčecíma rukama. Ty asi koupím svým dětem, až z nich budu chtít vychovat narušené osobnosti. Nebo umělce.)



Další kytičky, mechy, orchideje ve skle najdete ve Školské 7, kde má Zahrada na niti svojí prodejnu. Jejich web TADY.


sobota 30. listopadu 2013

Must see: Adéle



 

Viděla jsem jeden z nejodvážnějších filmů mýho života, francouzské drama se Zlatou palmičkou z Cannes od režiséra Abdelatifa Kechiche. Na lístky na Život Adéle, který už vlastně byly dávno vyprodaný, jsme si vystály kilometrovou frontu (tisíc lidí před i za námi) a Elíza byla ráda, že z těch židlí v poslední řadě vůbec viděla na titulky. Všichni prostě byli hrozně žhaví prohlídnout si sex dvou holek na plátně. Po pravdě řečeno, nejenom při sexuálních scénám jsem se divila, kolik úsilí hlavní herečky (nejúžasnější Léa Seydoux a Adele Exarchopoulos) celé natáčení asi muselo stát. Mimochodem, věděli jste, že Adéle byla hrozná žroutka?
Celkově měl letošní Festival francouzského filmu extrémní divácký úspěch. K plnýmu sálu si mohl poblahopřát i Večer krátkých filmů a bylo proč! Možná se to nezdá, ale krátkometrážní kousky mají hodně co nabídnout. Zkoukněte třeba French Kiss, Argile (Hlína), 37° 4 S nebo Skin.
Nejlepší francouzskou bagetu pečou v Petite France. Prodává třeba Sklizeno ve Vodičkový.





úterý 19. listopadu 2013

Markův salát z Rocky Mountains

"Byl tak úžasný, že už v životě nechci jíst nic jiného."

Marek už projezdil půlku světa, od Španělska, přes Německo až po Ekvádor. Tam mimochodem dostal zvláštní dřevěný autobus naložený ovocem. Jak ale sám řekl, do jeho moderního interiéru se takováhle věc ani trošku nehodí, takže teď dárek od jeho jihoamerické rodiny zdobí keř u vrátek do zahrady...
Teď už ale ke slibovanému a lahodnému salátu. Jeho nespornou výhodou je rozhodně to, že je celý zelený (dobře, přehlédla jsem parmazán, i tak je ale nanejvýš žluto-zelený). Nikdo z vás, kteří trpí strachem z jídla hnědé/modré či jiné podivné barvy, tedy nemusí mít strach o své zdraví ani život. Prosím nesmějte se, opravdu jsem četla o lidech, kteří odmítali jíst jídlo určitého odstínu nebo pokrm, kde se dva druhy potravin navzájem dotýkaly. Markův salát je naproti tomu zcela bezpečný, absolutně delikátní a kdokoliv, komu ho předložíte se do vás okamžitě zamiluje. Tady je recept:

Potřebujete
  • 1/3 šálku nakrájené bílé cibule
  • 3 lžíce jablečného octa
  • 2 lžíce dijonské hořčice
  • 1/2 kávové lžičky soli, stejné množství cukru
  • 1/4 kávové lžičky čerstvě mletého pepře
  • 3/4 šálku extra panenského olivového oleje
  • 2 hlavičky římského salátu
  • 1 velké avokádo, oloupané, zbavené jádra a nakrájené na kousky velikosti sousta
  • 1 balení nakládaných artyčoků (lze zakoupit např. v Mark's and Spencer)
  • bohatě strouhaného parmazánu
  • na ozdobu kousky opražené slaninky
Postup
 Nejprve si připravíme zálivku: v mixéru nebo kuchyňském robotu mixujeme cibuli s jablečným octem, až vznikne hladké pyré. Směs přendáme do středně velké mísy, vmícháme hořčici, sůl, pepř a cukr. Postupně a za stálého šlehání metličkou přilíváme olivový olej. Šleháme do husté konzistence a odložíme stranou.
Ve velké míse promícháme salát natrhaný na kousky, artyčoky nakrájené na velikost sousta, avokádo a parmazán. Přelijeme takovým množstvím dresinku, aby byla veškerá zelenina pokrytá. Podáváme okamžitě, aby avokádo nezhnědlo. Slaninu doporučuji servírovat ve zvláštní mističce, aby si každý host mohl ozdobit svůj vlastní salát podle chuti. Pak už jen sklízíme potlesk, obdivné pohledy a poplácání po rameni.


neděle 10. listopadu 2013

Co s načatou nedělí?


Markův delikátní salát z Rocky Mountains


Už Niccoló Machiavelli se zhlédl v rozhazovačných hodech, při kterých se nádobí nemylo, nýbrž vyhazovalo oknem. A mně tahle myšlenka vnukla nápad, jak chci trávit zbytek života.
V předchozí větě se samozřejmě objevila dost silná nadsázka, mám totiž porcelán velmi ráda. Pravdou ale je, že se mi podařilo získat zbrusu novou motivaci ke studiu. Dřív jsem v něm neviděla takový význam. Myslela jsem si totiž, že práce je zbytečný luxus a peníze kazí charakter. Teď se mi ovšem zdá príma chodit celý týden do práce, aby si pak člověk v neděli mohl užít zhýralý opulentní brunch ve společnosti vybraných stolovníků. Proto budu od nynějška pilně studovat, to slibuji, abych si v budoucnu mohla každý víkend dopřávat salát s artyčoky a šumivé víno. Navíc, jak vyplynulo z posledních několika týdnů, škola a práce jsou nejlepším lékem na deprese, které se o mě pokouší od doby, kdy jsem dovršila 18. rok a mám hrozný pocit, že už nejsem nejmladší!
 


 



Další motivace k učení je zjištění, že chytří lidé umí vařit a jsou vůbec k sežrání! Jako třeba Marek, jehož slovní zásoba zahrnuje asi milion cizích slov (např. dekantér) a vychytaných frází ("odebrat se do svých komnat").
Recept na bezkonkurenční salát z Rocky Mountains od Marka v příštím příspěvku!

středa 30. října 2013

Prague City Lovers

Politická situace v zemi je tristní, baráky tady chátrají, nikdo nechce postavit Kaplického knihovnu, ale i přesto mám Čechy potažmo Prahu pořád ráda. V poslední době se zapojuje do více a více sympatických akcí, filmových festivalů, alternativně-životních happeningů, otvírá dobré restaurace a kavárny.
Úplně čerstvě mě nadchl třeba Das Filmfest, konkrétně maximálně milý německý snímek Oh boy o klukovi, který tak nějak neví, co se životem, táta mu přestává posílat peníze na studium (asi protože už nestuduje) a v celým Berlíně nemůže narazit na levný kafe. Pravda - už jenom za tu němčinu ode mě Oh boy získává body, ale to nic nemění na tom, že je to film příjemný, originální, vtipný a dostatečně chytrý na to, aby nikomu nebylo líto strávit u něj sobotní večer. Navíc na diváka nevrhá žádnou existenciální tíhu, nenutí opouštět kino v slzách, depresi, ani chuti vypít po příchodu domů flašku jemné vodky. Trailer below:


Jako další skvělou akce, na kterou jsem se minulý týden dostala (nesporná výhoda toho být novinářem), bych rozhodně zmínila výstavu britských výtvarníků Jakea a Dinose Chapmanových s názvem The Blind Leading the Blind. Obecně nejsem úplně fanoušek Galerie Rudolfinum - neuznávám snahu za každou cenu šokovat, pokud to je na úkor umělecké hodnoty vystaveného. To naštěstí není případ bratrů Chapmanových, takže jejich probíhající výstavu určitě doporučuju navštívit. O zlo, sex, deformaci a skandální výtvory určitě nepřijdete, nicméně tvorba Chapman's bros je hodně svérázná. Nezapírají inspiraci Goyovou výtvarnou sérií Hrůzy války, ale tu si podle potřeby přetvářejí a doplňují. Ze špatných stránek tohohle světa si dělají legraci, posvátné domorodecké sošce nasazují hlavu Ronalda McDonalda, dětské omalovánky a pohádky zkrášlují příšerkami a pohozenými končetinami. Sex zaměňují za smrt a smrt za sex. A stejně vůbec nemáte pocit beznaděje, protože všechna jejich díla jsou podána jaksi hravě, s nadsázkou -  Chapmanovi nerespektují pravidla. Tvrdí, že se nesnaží šokovat a že žádné zlo se v jejich práci neskrývá.
No, o tom by se dalo asi polemizovat, ale posuďte sami. V Rudolfinu až do 5. ledna. (Pro studenty za 90 Kč)


Bedtime Tales for Sleepless Nights


sobota 19. října 2013

the imaginary self

Každý den nasazujeme masku takzvaného imaginary self, abychom se vtělili do rolí, ve kterých nás okolní svět touží vidět. Dlouhodobá autokamufláž se stává extrémně frustrující. Vlastní já ustupuje tomu "lepšímu" a z vnitřního světa zůstávají jen žalostné zbytky. Svět mě často tlačí někam, kam vůbec směřovat nechci, až někdy sama sebe nepoznávám a ptám se: "Kdo vlastně jsem?". Ale vždycky je tu něco, co mě dokáže vytrhnout z fiktivní reality a inspirovat v tom, být znovu sama sebou. Třeba krásnej podzimní den, spousta spadanýho listí a samozřejmě mrkev, jablka a salát, který už se nemůžou dočkat, až z nich něco uvařím.

 

jak se někde objeví farmářský trhy, jsem fakt marná

 Poslední dobou můj hrozně oblíbenej song, přitom na první poslech (v Rakousku!) jsem ho odsoudila jako největší slaďák. Jinak slibuju, že příští příspěvek už bude mnohem víc kůl a ne takhle šíleně sentimentální...

neděle 13. října 2013

fresh start-up

Nějak jsem nepředpokládala, že po tak svělým měsíci, kterej jsem strávla v Tyrolsku, bych ještě mohla zažít lepší čas. A už vůbec ne ve škole, to je jasný.
Loňskej rok byl plnej deprese, nejistých očekáván a nedůvěry ve vlastní schopnosti. Studium mě upřímně ani trochu nenaplňovalo, spíš mě dokonce - že to tak musím říct - zatěžovalo. Proto teď nedokážu pochopit, v jak přátelským prostředí jsem se ocitla. Moje nová škola, je totiž úplně jinej vesmír...
Plno zajímavejch lidí se stejnými zájmy. Když říkám plno, tak ovšem nemyslím 150 milionů spolužáků jako na VŠE. My se známe jménem. Dokonce profesoři nás znají jménem! Učíme se předměty zábavný a užitečný. Konečně můžu beztrestně číst noviny...Našla jsem svojí univerzitu zaslíbenou.
Možná jenom jediná věc mě v zájmu vlastní budoucnosti mírně znepokojuje. Totiž že veškerej čas od prvního dne školy trávím na rozličnejch socializačních akcích typu párty, koncert, hospoda, divadlo, etc... Je sice hezký, že člověk může svý nový spolužáky poznat i za privátnějších podmínek, než jenom v přednáškový aule, jenomže já mám pocit, že jsem svůj čerstvej univerzitní START-UP natolik přepálila, že už mi kromě všech hárdy párt nezbývá energie na nic jinýho. Takže se upřímně ptám: Budu mít letos vůbec příležitost studovat?

btw. Nový boty si teda zvládnu koupit vždycky. Tady:


Ze školy rovnou domů. Nebo na párty?