pondělí 31. března 2014

Sexy salát (hruška+ricotta)



Původní recept na čočkový salát s karamelizovanou hruškou jsem našla na blogu Výpečky tady a i když jsem kombinaci sladkého a slaného nejdřív nevěřila, musím přiznat, že tvoří souznění nečekaně vynikající. Zvlášť když k výrazné chuti hrušky přidáte jemnou chuť ricotty nebo jiného krémového sýra, tak jak jsem to z nedostatku originálních surovin udělala já. Jen co jsem si tento salát naservírovala (přesně tak, sama pro sebe!) nemohla jsem si stěžovat na fůru času strávenou v kuchyni, protože jsem se jednoduše topila v oceánu požitků!

A vy si ho dopřejte taky:
(Pro 2 osoby)
  • 4 lžíce olivového oleje
  • 2 lžíce agávového sirupu nebo medu
  • 1 lžíce octa aceto balsamico (příp. vinný ocet)
  • 1 zralá hruška nakrájená na čtvrtiny bez jadřince
  • 30g čočky puy (v DM drogerii - Beluga od Alnatury)
  • 1 větvička třešňových rajčat
  • šťáva z 1/2 citronu
  • 60g rukoly
  • 100g ricotty nebo jiného krémového sýra

  1. Čočku nasypte do rendlíku, zalijte trojnásobným množstvím studené vody, přiveďte k varu a zvolna vařite 20 minut. Lepší je na tento salát vařit čočku al dente čili pevnou na rozkousnutí.
  2. Do mělkého rendlíku nalijte 2 lžíce olivového oleje, agávový sirup nebo med a ocet. Vložte hrušku a pomalu ve směsi duste. Podle potřeby přidávejte po lžících vodu.
  3. Rajčata i s větvičkou péčte v troubě asi 15 minut na 160°C.
  4. Vychladlou čočku nasypte do misky, přilijte zbývající olivový olej a citronovou šťávu, lehce osolte. Vše zlehka promíchejte. Každý talíř posypte rukolou (tu jsem bohužel neměla), na ni poklaďte čočkový salát, kousky hrušky a rajčata. Ozdobte ricottou a pokapejte zbylou hruškovou šťávou.

neděle 16. března 2014

In Real Life


 Můj blog má první narozeniny (jaj!). Na sledovanosti to sice není vidět, ale můžu vám slíbit, že nebudu brečet a vytrvám! S Jarmilou jsme si vyrazily užít krásné jarní počasí na letiště a shodly jsme se na tom, že nejvíc fanoušků stejně patří blogům, který každodenně nabízí kompletní seznam vykonaných aktivit doplněný o správný hipsta iphonový snímky. Jednak si nemyslím, že by někoho zajímaly detaily mýho života a jednak jsem nedávno viděla film o nebezpečí internetu In Real Life a to si teda pište, že Google sleduje úplně všechno, co o sobě virtuálnímu světu sdělíte. Takže bacha na to a dneska večer se odpojte z facebooku!

košile: Levi's, jeans: Topshop, bunda: Nymph

Music for today: Airfare - School (Protože zítra nám odpadne přednáška)

čtvrtek 13. března 2014

Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Rozhodnete se strávit příjemný večer v teple vašeho oblíbeného biografu. Se skleničkou (kelímkem) něčeho osvěžujícího k pití zaujmete místa v prostřední řadě, pohodlně se usadíte a v sále se setmí. Na zem přilétá obrovská vesmírná loď s posádkou krvelačných nestvůr, které se těší, až vám prodají svou jedovatou zmrzlinu a pak vás promění v obrovský růžový kokon.



Jestli si myslíte, že vám se podobná neplecha přihodit nemůže, mýlíte se. Před "Killer Klowns from Outer Space" (klikněte pro trailer) není v bezpečí nikdo z nás, ani ten nejmírumilovnější televizní fanoušek. Už jenom název tohoto osmdesátkového bijáku věstí, že se v něm dostanete do pěkně nepříjemného konfliktu s obskurně vyhlížejícími napuchlými klauny, kteří střílí svoje oběti popcornovými pistolemi a věší je na háky v obrovských růžových zámocích z cukrové vaty.

Jít na Festival otrlého diváka je tak trošku jako hrát ruskou ruletu. Dvakrát ze tří pokusů vybouchnete, protože budete donuceni sledovat něco, co bych nenazvala než zkouškou dobrýho vkusu. Například Nicole Kidman a Miu Wasikowkou ve Stokers, největší ptákovině ever, nebo jednu ze sto padesáti filmařských lahůdek jakéhosi španělského maniaka Jesuse Franca, s názvem Maso pro zámeckou paní, která by se dala zařadit pouze do kategorie laciné domácí porno feat. déčkový horor. Někdy si organizátoři s návštěvníky festivalu zahrávají opravdu nestydatě.

Naštěstí pro křehké duše milovníků dobrého filmu, na páteční promítačce v Aeru se jim nemuselo dělat zle. Co víc, každý hodný divák dostal pytlíček popcornu, co byl úplně bez chuti, někdo snědl i dva (M.) a k tomu lízatko ve tvaru srdíčka. Ze stropu padaly balónky a celý film do sluchátek simultánně tlumočila dosti vtipná paní, díky níž zněly všechny postavy maximálně komicky, protože měly úplně stejný hlas, ať jim bylo pět nebo padesát.



neděle 2. března 2014

dream jukebox

Koukat na seriály, New York, uhlazený elegáni, vstupenky do kina zdarma, nemuset nic, vrátit se do 6. třídy a dělat si srandu z učitelů, 20 °C slunečno celý rok, mít humor jako na základní škole, vypadat jako holka z Uni Jazzu (ne doopravdy), žít ve svý oblíbený knížce nebo filmu.

Jediná šance, jak přežít v džungli velkoměsta je stát se automatem na sny. Hrozně jsem neměla ráda svoje několikaleté pesimistické dream-free období. Doufám, že můžu říct: "Je konečně pryč!" a vysypat z rukávu kopec nových a co nejvíc neuvěřitelných drýms. Roberto Benigni v Kafi a cigárech říká: "Piju kafe před spaním, to aby se mi sny zdaly rychleji."
Třeba by to bylo úplně o ničem, jenomže nesnít nemá cenu.

foto: Danielle
svetr: A cup of style výprodej, krajkový top: Terez/hm, taška: Danielle

Watching series, New York, classy men, movie tickets for free, not being obliged, back to 6th grade making fun out of teachers, 20 °C sunny weather whole year, same jokes I made during my grammar school attendance, looking like that girl I met in Uni Jazz (not really) and living in my favourite book or film.

The only way, how to survive in the big city jungle, is becoming a tiny dream jukebox. I thoroughly disliked my recent dream-free period. Now I can finally say: "It's gone!" presenting a handful of brand new and absolutely astounding dreams. As Roberto Benigni says in Coffee and Cigarettes: "I drink coffee before sleeping, so I can dream fast. Dream after dream after dream after dream..."
Perhaps, it would suck, but not dreming is like not living.

neděle 23. února 2014

Friends and stuff

O Dear Friends jsem už jednou psala, ale klidně to udělám i podruhý. Jejich plátěnku nosím v kuse už tři čtvrtě roku, a to mnohem častěji než jakékoliv jiné (drahé) kabelky. Po tom, co jsem s ní zcestovala kousek světa a navštívila rozličné akce, vypadá už celkem dost "trashy", takže se asi brzy budu muset poohlídnout po nové.  Tip na pěknou a jednoduchou tašku, která unese všechny moje krabičky se svačinkami, Harryho Pottera 6 a třeba i notebook, rozhodně uvítám.








foto: Jirka - zaslouží si ty credits, po kterých tak toužil, protože je alespoň třicetkrát lepší fotograf než moje sestra.

neděle 16. února 2014

TOP 5

Už jste si někdy zkoušeli sestavit svůj soukromý seznam nazvaný jednoduše TOP 5? Top pět věcí vašeho života - nejlepší knihy, jaké jste četli, nejzajímavější lidé, které jste potkali, pět nejoblíbenějších míst na světě nebo jídel, co máte rádi. Robert z knihy Všechny moje lásky od Nicka Hornbyho si svoje seznamy dělá. Právě si sepsal pět nejbolestnějších rozchodů.
Robert je nejspíš trochu sadista. O rozchodech teď řeč určitě nebude. Pro začátek postačí, když si uděláme takový seznam oblíbených filmů. Kdybych si musela vybrat, řekla bych, že nejradši mám:

1. Pulp Fiction: Historky z podsvětí, Quentin Tarantino, 1994
Od chvíle, kdy jsem PF viděla poprvé (bylo mi asi tak 16 let), jsem si naprosto jistá, že každý další film od kohokoliv, už bude jenom jeho slabý odvar. Jestli se o nějakým filmu dá říct, že se stal kultem, tak právě o Pulp Fiction. Musí být totiž sakra umění, vytvořit něco, na co se dá koukat (a to dokonce víckrát!), ačkoliv chvílemi nevíte, oč ve filmu vlastně kráčí, a většinu času posloucháte debaty o tom, do čeho se v Holandsku namáčí hranolky a jak moc závažným problémem je masáž nohou. Právě tyhle kecy tvoří atmosféru, kterou žádná jiná movie prostě nemá. Jo a lepší soundtrack uslyšíte snad jenom v Jackie Brown.

2. Leon, Luc Besson, 1994
Leon se typově trochu podobá Pulp Fiction. Mafiáni, podsvětí, krev a střílečky, a taky jedna mladá dívka s černým mikádem. Díky výraznější dějové linií by ale Leon jako jediný mohl Tarantinův filmařský velekousek z vrcholu mého žebříčku sesadit. Dojemné.


3. Absolvent, Mike Nichols, 1967
Důkaz, že za starých časů věděli, jak udělat dobrou komedii. Vybrala jsem Absolventa částečně proto, že nemá nic společného s tím, co se nám dnes americký filmový průmysl snaží podsunout pod pojmem romantická komedie (fuj!) a částečně proto, že se projevila moje extrémní slabost pro hudbu Simona a Garfunkela. Možná jste netušili, že skladba Mrs. Robinson vznikla exkluzivně pro tento film? Já v Absolventovi našla ideální podívanou pro lehce depresivní chvíle. Dustin Hoffman v roli sexuálního nekňuby nenachází konkurenci.

4. Kafe a cigára, Jim Jarmusch, 2003
Nad kostkovanými stolky se schází podivné páry, aby si ukrátili čas nezávazným hovorem. S vypitým kafem a vykouřenými cigaretami jakoby mimochodem odkrývají příběhy a témata, které se na první pohled nedají postřehnout. Kromě skvělých herců (Alfred Molina, Cate Blanchett, Steve Buscemi) obsadil Jarmusch spousta těch, kteří vlastně ani herci nejsou (Iggy Pop, Jack a Meg White z The White Stripes). Výsledkem je povedená série povídek o závislácích na kafi a cigaretách, která mě pobaví úplně kdykoliv. I když přiznejme si, na závislosti je potřeba dát si pěkně bacha!


5. Evropa, Lars von Trier, 1991
Novodobá Trierova tvorba (včetně Nymfomanky) mě zatím úspěšně míjí. Ne tak jeho Evropa z roku 91. Ocitáme se v poválečném Německu, jehož obyvatelé se všemožnými způsoby snaží vyrovnat s vlastním pokořením. Vlak nás unáší kamsi do neznáma a nám nezbývá než sledovat ubíhající železniční trať a  nechat se vláčet řetězem šílených událostí. Trierovi se v Evropě podařilo docílit vygradované psychologické atmosféry, a to díky absurdním situacím, černobílé kameře s občasnými záblesky barvy ve zvlášť vypjatých momentech a tajemnému vypravěči. Pocta severské kinematografii.

bonus: Spousta skvělých filmů se do tohoto žebříčku nedostala a měla by. Můj bývalý spolužák z gymplu S. mi jednou při hodině angličtiny doporučil kanadskou komedii Hank a Mike. ČSFD sice hodnotí slabými 66 procenty, ale na to se můžeme pro tentokrát klidně vykašlat. Kdo by nechtěl páteční večer strávit s dvěma týpky, kteří se živí jako velikonoční králíčci a po celou dobu chodí oblečeni v chlupatých růžových kostýmech, a to i po tom, co o práci přijdou? Tendenční teda rozhodně nejsou. Stojí za vidění.

pondělí 3. února 2014

fluffy winter

Chlupatý svetřík je jako stvořený pro plesovou sezonu. Pokukovala jsem po tomto ovčím kožíšku v Háemku už docela dlouho. Jenomže, jak se o mně nejspíš ví, jsem k podobným textilním řetězcům docela skeptická. Za prvé se mi zdá, že jejich oblečení nic nevydrží a za tři měsíce si z něj můžete udělat hadr na podlahu, za druhé mi většinou ani nesedí. Navíc všechna ta dětská otrocká práce, mizerná mzda a ekologická zátěž...!
Ale asi nejsem tak moc zásadová, protože na úterní maturitní ples mojí sestry R. jsem si už zvesela vykračovala právě v tom háemkovém kožichu podezřelého původu. Je vážně příjemný na dotyk.




šaty - Topshop, kabelka - Urban Outfitters