pátek 6. září 2013

Wie geht's im Österreich?



Jeje, ty čtyři dny tady v Rakousku uběhly tak zatraceně rychle, že jsem nestihla ani čtyřikrát mrknout! Kdo by řekl, že hraní s dvěma prckama ze školky, který navíc mluví úplně jiným jazykem než já, bude tak hodně v pohodě..? Naštěstí jsme si v momentě porozuměli. Mně stačí používat neustále fráze: „Wie sagt man DAS auf Deutsch?“ („Jak se to řekne německy?“) a „ Was heisst DAS?“  („Co to znamená?“) a zbytek už mi děti vysvětlí. Takhle jsem se naučila německý výrazy pro kakat, čurat, mlátit, komár, utřít zadek, houpačka nebo opravdu velký, velký hlad. A jak vypadá můj den? (fotky v pristim prispevku)

8:00 Budík. No neee, zrovna kdyz bych jeste spala. Deset minut si poležím, protože od příštího týdne budu už vstávat v 7. Rychle se osprchuju a běžím nahoru připravit na snídani. Magdalena mi pomáhá odnášet talíře na stůl, zatímco vyklízím myčku.

8:45 Snídáme tousty s máslem a s marmeládou a čaj. Nemam rada sladke snidane, krome vlastnorucne pripraveneho müsli, takze i kdyz jsem chtela byt bezproblemovy stravnik, asi to takhle nepujde. Zitra uvarim k snidani vajicka. Výhodou ale je, že děti jedí fakt hodně a pomalu, takže nejsem ten poslední, na koho se čeká. Navíc se nesmí vstávat od stolu, dokud všichni nedojí.

9:30-13:30 Ceka me uklid kuchyne.Wolfgang (otec) odchází do práce, je to ucitel na kytaru. Děti si hraji na domeček. Jdu hrát taky, protoze jsem zaslechla neco o tom, ze se blizi hrozny carodej nebo co...

13:30 Mahlzeit – dnesni menu: dýňová polívka (po třetí za čtyři dny J) a rizoto. Sice je všechno jídlo bio, ale i tak z něho mám zažívací potíže. Rakusani pouzivaji hrozne moc masla, z cehoz vubec radost nemam, ani kdyz je echt rakouske.

14:00 Uklidím a rychle pustim detem nejake detske pisnicky, abych mohla vyuzit cas na kontrolu mailu a facebooku. Treba se nekdo v CR beze me neobejde. Ale né, deti se perou – musime si radeji zahrat na schovavanou.

17:00 Jak může mít někdo pořád hlad? Jdeme si dat jogurt s domaci merunkovou marmeladou a k tomu ryzove chlebicky.

18:00 Judith přichází z práce, je unavená a jde si cist. Taky bych si neco cetla, ale ceka me dalsi kolo detskeho maratonu - prace s modelovaci homotou. Ja delam kulicky, Magdalena dort a Philip to vsechno dava do ledincky. Musim rict, ze me tyhle hry dost bavi!

19:00 Večeře. Philipovi lita jidlo vsude po stole. Do toho mu prekladam mu jak se cesky rekne rajce, okurka, svicka nebo mozzarela. Hrozne se tomu smeje, pry je to opravdu vtipne. Tomu nejak nerozumim.

20:00 Cisteni zubu a pohadka na dobrou noc. Auf Deutsch samozrejme. Moje ucitelka nemciny by ze me asi radost nemela.

20:30 Konecne mam volno! Nanestesti mi uz moc energie nezbylo, rozhodne ne na prochazku po okoli ani projizdku na kole. Snad to stihnu zitra...

středa 4. září 2013

Nejlepší pocit je když…

...na něco myslíte a třeba ani nevěříte, že by se to mohlo stát, prostě tím jenom zabíjíte čas a zpříjemňujete si ne až tak zábavnou činnost a úplně znenadání se vaše myšlenky promění ve skutečnost.
Zrovna včera jsem takhle seděla v práci, čas ubíhal zatraceně pomalu, byla zima a nikdo ke mně nechodil nakupovat. Celou dobu jsem vymýšlela scénáře, ve kterých se ve dveřích objeví Kristýna, moje bývalá kolegyně z kavárny hned za rohem, a velkoryse se mě zeptá, jestli bych si náhodou nedala něco k jídlu a že by mi jako pro to došla. Jenže nejsem v žádným sci-fi, říkám si dál, takže si hezky můžu doleštit křížovku a slupnout svých pět oříšků, které jsem si s sebou přinesla.
A kdo se v tom okamžiku neobjeví na prahu! Můžete hádat třikrát, ale já bych řekla, že jeden pokus bude stačit. Ten nejlepší člověk, kterého jsem mohla očekávat mi právě odchází pro výživnou tomatovou polívku s bazalkou a pro coco pudink. Nevím, co víc bych si tenhle večer ještě mohla přát, snad jenom jít s Týnou nakoupit několik kusů vysoce estetického spodního prádla a taky pár dárků pro moje budoucí kuřata do Rakouska. Pro tyhle maličkosti prostě stojí za to žít! <3

darky pro me rakouske deti (jedu delat na mesic au-pair)



 

sobota 10. srpna 2013

blue jasmine


Dnešní den byl jedním z těch mimořádných, jejichž atmosféru ještě nějakou dobu cítíte. Určitě jste takový den už zažili. Už ráno bylo, řekla bych, celkem kuriozní. Za celých dvacet let se mi přihodilo vážně jenom jednou, že bych zaspala. A co! Podruhý se to stalo zrovna dnes, když jsem se svojí kavárnicí Týnou měla od 11 domluvenou návštěvu kina. Probíhá totiž pražský filmové léto (promítání filmu za pohodových 40 korun v kinech Aero a Světozor).
Naneštěstí i na štěstí jsem včerejší večer trávila zase s jinýma kamarádkama kavárnicema a taky s Adamem, kterej se spíš specializuje na jinou práci než je roznášení kafe, mám pocit, že je to něco přes techniku. Tak abych dokončila myšlenku - byli jsme na povedený akci v kině Pilot ( nikdy předtím jsem o kině Pilot neslyšela), hrála tam pěkná rock'n'rollová muzika, promítala se Pomáda a tančilo se ostošest. Zřejmě mě to tak vyčerpalo, že když jsem ráno vyskočila z postele (nebo spíš přesnějc se vysoukala zpod peřiny), bylo mi jasný, že žádný kino od jedenácti rozhodně nestíhám. Naštěstí vždycky existuje plán B a pokud ne, tak by tedy existovat měl! Nakonec jsme s Kristýnou jenom vyměnily kino a čas a šli jsme do Bio OKA na novej film od Woodyho Allena Blue Jasmine (v český distribuci jako Jasmíniny slzy, ale co to je za název, proboha).
Předposlední Woodyho film jsem radši vynechala, protože jsem slyšela, že není z nejlepších, ale tenhle kousek se mu, myslím, dost povedl. Řekla bych, že je to trochu míň klasickej Woody, ale jeho rukopis je pořád dobře znát - bohatý konverzace, jazzová hudba a městský exteriéry (tentokrát New York a San Francisco).
A konečně si Allen vybral místo prvoplánových krásek Scarlett Johansson a Penelopy Cruz nějakou pořádnou herečku. Cate Blanchett je totiž fakt skvělá, aniž by měla prsa až do nebes a zmalovanej obličej. Vypsychovanou bohatou dámičku hraje na jedničku s hvězdičkou. Nominace na Oscara jí prej nemine a jestli ho dostane uvidíme příští rok v únoru.
My jsme si díky ní s Kikou užily roztomilý ráno a zítra už snad vážně vyjde ten Světozor za čtyřicet.











pátek 19. července 2013

F jako František


František je vlastně docela hezký jméno, možná se tak bude jmenovat můj třetí syn (první dva budou Viktor a Albert). Což je teda ode mě dost nelogický nápad, vzhledem k tomu, že ještě před měsícem jsem děti nesnášela... Ale písmenko F je krásné hlavně proto, že tvoří název mojí oblíbený země. Můžete hádat, která to je.
Francie je prostě moje země zaslíbená, i přesto, že Frantíci kouřej jak fabriky, tvářej se, jakože neuměj anglicky, jsou chladný a vykrmujou kačeny, aby si pak k večeři mohli dát tučňoučký foie gras. Mě to ale ani trochu nevadí! Spíš se divim, že už jsem tam dávno neemigrovala. Nejde dost dobře konkretizovat, co mě vlastně ke galskému kohoutovi táhne. Nejspíš to bude ta všudypřítomná elegance, noblesa a vznešenost, která je cítit na každým kroku. A kromě toho taky tohle:
  • hodinu a půl dlouhá pauza na oběd. To je čas, za kterej se asi tak zhruba stihnu pohodlně najíst. Ostatní spolustolovníci jsou většinou už hodně nervozní, zatímco já chroustám poslední listy salátu.
  • to, že všichni jakoby mimochodem vypadají úplně skvěle, zatímco se prochází po krásných prostranstvích, posedávají v kavárnách nebo na břehu řeky, popíjí víno a jedí sýry a křupavý bagety
  • to mě vede k dalšímu bodu - nesrovnatelně lepší úroveň gastronomie a vztah k ní!
  • umění, umění, umění - obrazy, sochy, baráky - uááá!
  • žádnej spěch, stres, ale požitkářství a smysl pro krásu - no a pro co jinýho taky žít, že ?







 

středa 3. července 2013

Quellen des Lebens

Že budu psát recenzi na něco, co jsem zhlídla teprve před dvěma dnama, by ode mě asi nikdo nečekal. Rychlost totiž není zrovna moje nejsilnější vlastnost, na srazy chodím zásadně o 15 minut později a divím se, že mi to lidi ještě trpí.
Nicméně, než bych zapomněla ty silné emocionální zížitky a povznášející dojmy, to radši napíšu pár řádek okamžitě.


Jako první zařazuju do své nové kinorubriky snímek s názvem Quellen des Lebens německého režiséra Oskara Roehlera. Mělo by se jednat o režisérovu autobiografii. No, jestli je to vážně pravda, tak se divím, že místo filmáče neleží někde v blázinci.
Tenhle film totiž zahrnuje snad nejbizarnější události, jaké můžou člověka v životě potkat. Představte si toto: Matka se o vás nestará, od otce mnoho lásky taky čekat nemůžete. K jídlu dostáváte celé dny jenom mlíko se škraloupem, nikdo se s váma nebaví a každou noc slýcháte z vedlejšího pokoje, jak si to táta rozdává s nějakou prostitutkou. V tomhle stylu ovšem pokračuje film celých 174 minut, takže se v něm stihne objevit podivný děda I. vracející se z války, babička I., která má poměr s manželovou sestrou, šílená babička II., která je vlastně docela milá, protože vám dovolí dát si čtyři talíře hranolek a nechat vás u sebe bydlet do té doby, než se děda II. rozhodne, že výstřelky nevyřáděného puberťáka už dále trpět nebude.
Nemluvě o první lásce, která nosí brýle a jejím otci umírajícím na rakovinu plic. Ať vás napadne sebeneuvěřitelnější příhoda, tady ji určitě objevíte.
Asi takhle: tenhle tříhodinový film by mohl být dobrý, kdyby ho autor rozsekal nejméně na pět kratších.
Neříkám, že mě nudil, vlastně mě každý moment dokázal naplnit zvědavostí, co přijde dál. Úměrně s prodlužující dobou strávenou ve velkém kinosále hotelu Termál se ovšem snižovala moje pozornost a naopak se zvyšovalo množství myšlenek na jídlo/procházku/jakoukoliv jinou činnost.
Takže názory na Prameny života jsou u mě celkem rozporuplné. Z pěti hvězdiček by nejspíš obdržel pěkný průměr, tedy za tři. Vysoký potenciál jednotlivých příhod prostě kazila šíleně (!) dlouhá stopáž, která z nich dělala nestravitelnou splácaninu. Výrazně kladně hodnotím stylizaci filmu, kostýmy, hudbu i výběr herců. Na stoprocentní filmový zážitek to zatím nestačí.
A co vy, už jste ho viděli? Kolik hvězdiček dáváte?

úterý 2. července 2013

feel so high


Pokud jste právě někde jinde než ve Varech - velká chyba. Audrey Tautou sice nepřijela a John Travolta už vůbec není takovej svůdník jako v Pomádě, ale podle mýho názoru nemůže být nic lepšího než strávit několik dní kulturně laděným lenošením. Aspoň pro mě totiž Vary nebyly jenom filmy (popravdě třikrát denně sedět dvě nebo tři hoďky v kině není zas až taková nádhera), ale taky milion jiných zážitků, jako třeba drink s Jiřím Bartoškou (to se mi asi jenom zdálo, ale kdo ví, jak to bude příště..), spaní na příšerně tvrdý podlaze s Adamovou mikinou pod hlavou, můj první burger po pěti letech - už cítím to píchání u srdce -, projížďka na kolech k grandhotelu Pupp, kde doufám, jednou budu ubytovaná, intelektuální pokecy o všem možným od smyslu života až po smysl výrobků od Applu atd. atd. ... a v neposlední řadě skvělý lidi, bez kterých by teda ani festival v KV nedostal pět hvězdiček!



Nekonečný čekání na film, kterej byl nakonec tak trochy utrpení

Recenze filmů očekávejte v rozmezí 1-45 dnů ;)

pátek 14. června 2013

Čekání na Godota



Estragon: Rozkošné místečko. Roztomilá podívaná. Pojďme odtud.

Vladimír: Nemůžem.

Estragon: Proč?

Vladimír: Čekáme na Godota.

Estragon: Máš pravdu. A je určitě tady?

Vladimír: Co?

Estragon: Kde máme čekat.

Vladimír: Řekl před stromem. Vidíš tady jiné?

Estragon: Co je to?

Vladimír: Vrba, myslím.

Estragon: Kde má listy?
...

Vladimír: K... (Vzpamatuje se) Chceš mně namluvit, že jsme se mýlili v místě?

Estragon: Měl by tu být.

Vladimír: Neřekl určitě, že přijde.
Estragon: A když nepřijde?
Vladimír: Přijdeme zítra my.

Estragon: A potom pozítří.

Vladimír: Snad.

Tak trochu se cítím, jako bych čekala na Godota. Nebo jako by mě někdo nacpal do odšťavňovače. Teda - ve skutečnosti jen netrpělivě a v hrozných bolestech vyhlížím výsledky přijímaček, ale řekla bych, že v tom není příliš rozdíl. Zajímalo by mě, jestli celoroční četba časopisu Respekt pomohla k tomu, abych si mohla udělat odpovídající novinářské vzdělání. A taky čím se co nejlíp uklidnit, aby se mi permanentně nechtělo zvracet. Mohla bych zkusit vážnou hudbu. Nebo drogy.