středa 5. listopadu 2014

Přesměrováno!


nový školní rok = nové začátky = nový blog

sledujte mně i nadále tady => chickenteryiaki.blogspot.cz


díky za přízeň!

sobota 26. července 2014

New York City - Part I.

Usoudila jsem, že před začátkem práce je potřeba se naposledy ještě trochu pobavit. Moje cesta začíná v New Yorku, ve městě, které nikdy nespí. A všechno je tu možné. Kde jinde by se vám mohlo přihodit tolik crazy zážitků v necelých 24 hodinách?
Strávit v hlavním městě světa pár hodin zábavy znělo jako perfektní plán a mě k blbostem nikdo nemusí pobízet dlouho. Kromě toho, že jsem málem nestihla včas dorazit na letiště, proběhla cesta velmi hladce. Jenom teď už vim, že pokoušet se nespat noc před odletem, je pěkná blbost. Může se vám taky klidně stát, že zaspíte. I když, nejspíš by k tomu nedošlo, pokud bych si místo neděle nenařídila budík na úterý...


Když jsem konečně opustila pohodlí letadla (sendvič, oběd, sendvič 2, kit kat) a vyjela metrem směr Manhattan, připadala jsem si jako ve filmu. Auta, domy...všechno vypadalo hrozně americky. Představte si, že se najednou ocitnete přímo na 8. Avenue, kolem vás spousta cool a swag černochů v hip hop hadrech, se zlatými řetězy na krku a každý druhý vypadá jako Jay-Z nebo LeBron James. Horko jako v sauně. Ještě chvíli stojíte šokovaní uprostřed ulice a myslíte na to, kolik slavných osobností touhle ulicí prošlo. Carrie Bradshaw? Jenomže pak si řeknete: "Sakra, tohle město je strašně velký! Co když se mi tady něco stane?" - a dojde vám, že by bylo lepší zjistit, kde vlastně dneska budete spát.



Dobře, nejsem zrovna nejzodpovědnější člověk, ačkoliv na to asi vypadám.  Jistě, ubytování v největším městě na světě jsem si dopředu domluvila, dokonce i adresu jsem si obstarala. Například už jsem ale netušila, na které číslo bytu zvonit. Taky jsem neměla aktivovanou americkou simkartu, abych své host girl mohla zavolat. Tehdy jsem zažila první okamžik, kdy jsem se doopravdy bála o svůj život a říkala si, jestli mě místo přespání na gauči (zadarmo!) u blonďaté studentky ze Švédska, nečeká noc někde mezi homies na ulici.


Nečekala jsem ani moc dlouho, než ke mně přikvačil opálený týpek s nákupními taškami a začal pokuřovat. Zeptala jsem se ho tedy, jestli nezná blondýnu jménem Josefine, která bydlí na téhle adrese. Neznal. Místo toho se mně snažil pozvat na studený nápoj, což jsem odmítla s tím, že raději počkám na svoje ubytování. Nehledě na to, že ten Portorikánec či Trinidadec ani neuměl pořádně anglicky. Začínala jsem už být z celé situace trochu nervózní. Umřu tady?
Bohudík se mi nakonec podařilo sehnat Josefínu na facebooku (týpek mi půjčil telefon). Omluvila se, že se zdržela ve škole a za půl minuty už mě vyzvedl její přítel. Portorikánci jsem musela prozradit svoje jméno na facebooku, ale když jsem pak na bytě rozklikla jeho žádost o přátelství, udělalo se mi nevolno. Na profilové fotce byl totiž nahý, jak skáče do vody!


Tím samozřejmě můj nejdelší den v životě neskončil. O tom, jak jsem se ocitla na okázalé newyorské párty na střeše, vám napíšu příště!




pondělí 7. července 2014

Let's go see the world!


Jak si možná vzpomenete, při psaní předposledního článku jsem se usedavě litovala kvůli tomu, že mě co nevidět čekají čtyři měsíce v cizině. Někdy není lehké vystoupit ze své komfortní zóny a pustit se do věcí, od nichž zdaleka nevíte, co očekávat. Na druhou stranu jsem vždycky měla ráda dobrodružství a představa dalších prázdnin strávených doma? Uhmm... ne, díky.


Tady v USA mi zezačátku všechno připadalo na hlavu. Proč nepotkávám žádné blonďaté lidi? Jaktože jsou všichni tak hrozně tlustí? Proč vás každý, koho potkáte, pozdraví slovy: "Hi, how are you?" A proč, kruci, v obchodě neprodávají tofu?
Podstata téhle země ale vězí úplně někde jinde. Ve Spojených státech vedle sebe žijí lidé z celého světa a navzájem si nepřekáží. Naopak se k sobě umějí chovat mile. Skoro nikdy se vám nestane, že by se k vám úředník, prodavač nebo číšník zachoval neuctivě. Lidé vás zdraví, usmívají se a pomáhají vám. Je úplně jedno, jak kdo vypadá. Who cares?
Za necelý měsíc jsem potkala spoustu skvělých lidí z celého světa (víc cizinců než Američanů), kterým se snad ani nemůžu svěřit s tím, co jsem si o jejich zemi dřív myslela. Ještě nedávno jsem například žila v domění, že Jižní Amerika je synonymem pro zločin, telenovely a že lidé tam vypadají jako Indiáni a žijí v pralese. Hrozně mě potom překvapilo, když jsem zjistila, že Kolumbijci jsou velmi milí a hezcí (!) lidé, kteří umí tančit a konverzovat, a dokonce studují univerzitu. Samozřejmě, že v džungli nežijí, to je jako kdybych tvrdila, že v Čechách máme středověk (čemuž by možná někdo vážně věřil...). Jen co se naučím trochu španělsky, zabalím znovu kufry a moje cesta povede přímo do Kolumbie. Let's go!

foto: Jarmila

svetr - Matěj Pros, jeans - Top Shop
kabelka - Urban Outfitters, brýle - Marks and Spencer,  boty - Keďs

pondělí 9. června 2014

Na ambasádě

V dohánění věcí na poslední chvíli jsem fakt expert, takže mi asi nikdo nebude věřit, že jsem svůj odlet do USA opravdu začala zařizovat včas. Bohužel jednou svět nestál na mojí aktivitě, jako spíš na hlemýždím tempu vízového sponzora. Pobyt v Americe mi úředníci schválili tři týdny před plánovaným odletem, a zrovna tuhle dobu jsem poctivě plánovala věnovat školním povinnostem.

Místo učení na zkoušku jsem tedy začala vyplňovat vízové formuláře. Představa, že celou administrativu zvrznu za čtvrt hodiny, byla ovšem holý nesmysl. To jsem si uvědomila v momentě, kdy jsem už potřetí vypisovala kolonky name, date of birth a country of residence. Pak přišla ještě mnohem větší zábava - 4 stránky osobních dotazů ve stylu Chystáte se v USA provozovat teroristickou činnost? Podílela jste se někdy na financování teroristické organizace? Podílíte se na potlačování lidských práv? I kdybych nakrásně schovávala ve sklepě pět předškoláků, rozhodně bych se tím nechlubila americké vládě.

Nebudu raději ani mluvit o tom, že k pohovoru na ambasádě mi systém velkoryse nabídl datum 4. června. To tedy nebylo vůbec fér, jelikož doručit víza domů trvá pět pracovních dnů a moje letenka byla vystavena na neděli osmého. Já snad zase nikam neodletím, pomyslela jsem si. Propadlé letenky jsou totiž u nás doma důvěrně známé. Naštěstí se později ukázalo, že se víza dají vyzvednout osobně, a to hned druhý den. I pohovor s konzulem se dal díkybohu ve zdraví zvládnout a snad mi odpustil, že jsem několikrát odpověděla úplně na něco jiného. S kým jiným oslavit takové malé vítězství, než s kamarádem, který mi před třemi měsíci pomohl natočit přijímací video. A čím jiným, než šťavnatým, nezdravým a fakt dobrým burgrem.

Když byl Marek malý, měl rád dva piškoty slepené dohromady. Říkal jim "pišburgry".
Pampa burger s bylinkovou omáčkou, sýrem Taleggio, rukolou a cibulí

Ať máte radši pišburgry nebo dish burgery, určitě se vyplatí navštívit Dish fine burger bistro, Římská 29. Mají i zmrzlinu a domácí limonády. Nezapomeňte si udělat rezervaci.



pondělí 19. května 2014

million miles from home




Zašla jsem do botanické zahrady, abych mezi kaktusy nasimulovala svůj nový domov. Čtyřměsíční.
Přesně za tři týdny totiž odlétám za oceán.

Amerika - sen každého. Ale co když se třeba trochu bojím? A co když o tom svém strachu napíšu sem - na blog? Každá správná blogoholka samozřejmě ví, že hysterčení si má nechat na doma a zveřejňovat jen insta obrázky z kaváren, pikniků a dalších fancy míst, může i popisovat, co dobrého si kde koupit, jak je super, že kvete louka a že zítra se půjde na párty. Já to bohužel nedělám. Spolu s prominentním titulem fashion blog roku mi proto zmizí i šance na všechny ty voňavé pozvánky na módní showroomy a pytle bot zadarmo.

Ale jak myslet na boty, když vás děsí tolik věcí? Například nastávající třítýdenní zkouškový. Nebo šílená byrokracie provázející vyřízení víz. Nemluvím o tom, že se dost pravděpodobně stanu obětí skupiny nepřátelských Šanghajců, kteří mě donutí pobíhat před restaurací v obleku obrovské pandy. A co si vlastně Amíci pomyslí o mém východoevropském přízvuku? Nevím, a proto mám strach. Kromě toho mi nedávno kamarád V. řekl něco v tomto smyslu: "Hele, Terko, nemůžeš čekat, že na tebe za ty čtyři měsíce nezapomenem..." a tím celé situaci nasadil korunu.

Možná to ale bude skvělý.  Jak se totiž říká: Jestli se má někde člověk proslavit, tak v Americe. Třeba ve mně ta velká země objeví budoucí spisovatelský talent, nebo snad potkám na ulici nejlepšího z módních návrhářů, co právě spěchá najít svou múzu. Jeden nikdy neví. Ať tak či tak, rozhodně to budou čtyři měsíce plné hamburgrů, hranolek, cadillaců a možná i těch kaktusů...




Zapomněla jsem, že neletím do Texasu, ale do Virginie.

Milky Chance - Flashed Junk Mind




Děkuji za fotky své skvělé kamarádce Danielle!

sobota 3. května 2014

na cestě


Na konci cesty tážeme se kam
Já ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám

A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám

Nejsem žádná módní ikona. Nosím oblečení svojí sestry.

Electronic Light Orchestra - Hold on Tight

Báseň: Bez ptaní od Jana Skácela
Fotky: Danielle

pondělí 7. dubna 2014

Bez legrace



Když jsem byla ještě malá, trávila jsem spoustu času svojí oblíbenou zábavou, pod kterou si nepředstavujte nic jinýho, než otravování ostatních lidí. Měla jsem taky spoustu kamarádek, které se mnou tuhle zálibu sdílely. Na učitelku jsme házely slané tyčinky (Kdo to byl!  To se bude vyšetřovat!), po škole jsme sledovaly nevinné chlapce až k nim domů, z auta jsme vyhodily peněženku na vlasci a snažily se na ni nalákat kolemjdoucí občany.

Zhruba ve třinácti letech se se mnou ovšem moje nejlepší kamarádka rozloučila slovy: "Terko, jsi vážně vtipná, ale nebavíš se se mnou o klucích, takže jdi a najdi si nové kámošky," čímž mě uvrhla do stavu toho nejhoršího šoku, kdy mi absolutně nebylo jasné, jak může někdo vyměnit peněženku na pružině za prosté debaty o klucích. Dneska už jsem se s touhle záležitostí téměř vyrovnala. Co mě ale trápí stále, je fakt, že ani já už nehýřím takovým vtipem jako dřív. Dokonce i o klucích už si povídám, a co si budeme nalhávat, tohle téma je jedno z mých nejoblíbenějších.

Když přijde čas na přebírání zodpovědnosti za vlastní život, veškerá legrace končí. Nevidím nejmenší význam v tom dospět a zbavit se tak posledních zbytků vtipnosti. To si raději představuju, že je mi krásných šestnáct let a protože tak docela i vypadám, většina lidí mi věří. Rozhodně spíš, než když jim tvrdím, že jsem právě oslavila třicetiny.

Ale co! Přese všechny komplikace, které s sebou vyšší věk přináší, existuje i pozitivní náhled na věc. Od tý doby, co jsem stará, nemusím už vymýšlet žádné výmluvy, když se místo učení chystám jít ven a taky si konečně můžu sama vydělat na pěkný oblečení, o kterým jsem snila vždycky, když mi maminka nandavala ty šílené tyrkysové mrkváče.


Pokud jste doteď svůj život nebrali vážně, nezačínejte s tím.
foto Magg

pondělí 31. března 2014

Fresh Time

Jaro je čas lásky - lásky ke zvířátkům, lidem i květinám.  Kdo nemá rád lidi, může se zamilovat do dobrého a čerstvého jídla, taky to není špatné (zkuste čočkový salát s karamelizovanou hruškou, překvapivě přitažlivá kombinace!) Jaro je prostě fajn. Já bych ho pojala ve znamení dlouhých večerů, krátkých kalhot a kytičkovaných ponožek, což mimochodem některým mým spolužákům přijde extrémně k smíchu :))

kabát - camaieu, svetr - sestry/topshop, boty - vans, ponožky - calzedonia :)

Spring is a time of love - love to animals, flowers and to other people. For those who don't like human beings: You can fall in love with fresh food! Try my pear + lentils tasty salad here.
Spring is simply fine. Long evenings, short trousers and a new pair of blooming socks, which some of my classmates consider highly amusing :))

Sexy salát (hruška+ricotta)



Původní recept na čočkový salát s karamelizovanou hruškou jsem našla na blogu Výpečky tady a i když jsem kombinaci sladkého a slaného nejdřív nevěřila, musím přiznat, že tvoří souznění nečekaně vynikající. Zvlášť když k výrazné chuti hrušky přidáte jemnou chuť ricotty nebo jiného krémového sýra, tak jak jsem to z nedostatku originálních surovin udělala já. Jen co jsem si tento salát naservírovala (přesně tak, sama pro sebe!) nemohla jsem si stěžovat na fůru času strávenou v kuchyni, protože jsem se jednoduše topila v oceánu požitků!

A vy si ho dopřejte taky:
(Pro 2 osoby)
  • 4 lžíce olivového oleje
  • 2 lžíce agávového sirupu nebo medu
  • 1 lžíce octa aceto balsamico (příp. vinný ocet)
  • 1 zralá hruška nakrájená na čtvrtiny bez jadřince
  • 30g čočky puy (v DM drogerii - Beluga od Alnatury)
  • 1 větvička třešňových rajčat
  • šťáva z 1/2 citronu
  • 60g rukoly
  • 100g ricotty nebo jiného krémového sýra

  1. Čočku nasypte do rendlíku, zalijte trojnásobným množstvím studené vody, přiveďte k varu a zvolna vařite 20 minut. Lepší je na tento salát vařit čočku al dente čili pevnou na rozkousnutí.
  2. Do mělkého rendlíku nalijte 2 lžíce olivového oleje, agávový sirup nebo med a ocet. Vložte hrušku a pomalu ve směsi duste. Podle potřeby přidávejte po lžících vodu.
  3. Rajčata i s větvičkou péčte v troubě asi 15 minut na 160°C.
  4. Vychladlou čočku nasypte do misky, přilijte zbývající olivový olej a citronovou šťávu, lehce osolte. Vše zlehka promíchejte. Každý talíř posypte rukolou (tu jsem bohužel neměla), na ni poklaďte čočkový salát, kousky hrušky a rajčata. Ozdobte ricottou a pokapejte zbylou hruškovou šťávou.

neděle 16. března 2014

In Real Life


 Můj blog má první narozeniny (jaj!). Na sledovanosti to sice není vidět, ale můžu vám slíbit, že nebudu brečet a vytrvám! S Jarmilou jsme si vyrazily užít krásné jarní počasí na letiště a shodly jsme se na tom, že nejvíc fanoušků stejně patří blogům, který každodenně nabízí kompletní seznam vykonaných aktivit doplněný o správný hipsta iphonový snímky. Jednak si nemyslím, že by někoho zajímaly detaily mýho života a jednak jsem nedávno viděla film o nebezpečí internetu In Real Life a to si teda pište, že Google sleduje úplně všechno, co o sobě virtuálnímu světu sdělíte. Takže bacha na to a dneska večer se odpojte z facebooku!

košile: Levi's, jeans: Topshop, bunda: Nymph

Music for today: Airfare - School (Protože zítra nám odpadne přednáška)

čtvrtek 13. března 2014

Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Rozhodnete se strávit příjemný večer v teple vašeho oblíbeného biografu. Se skleničkou (kelímkem) něčeho osvěžujícího k pití zaujmete místa v prostřední řadě, pohodlně se usadíte a v sále se setmí. Na zem přilétá obrovská vesmírná loď s posádkou krvelačných nestvůr, které se těší, až vám prodají svou jedovatou zmrzlinu a pak vás promění v obrovský růžový kokon.



Jestli si myslíte, že vám se podobná neplecha přihodit nemůže, mýlíte se. Před "Killer Klowns from Outer Space" (klikněte pro trailer) není v bezpečí nikdo z nás, ani ten nejmírumilovnější televizní fanoušek. Už jenom název tohoto osmdesátkového bijáku věstí, že se v něm dostanete do pěkně nepříjemného konfliktu s obskurně vyhlížejícími napuchlými klauny, kteří střílí svoje oběti popcornovými pistolemi a věší je na háky v obrovských růžových zámocích z cukrové vaty.

Jít na Festival otrlého diváka je tak trošku jako hrát ruskou ruletu. Dvakrát ze tří pokusů vybouchnete, protože budete donuceni sledovat něco, co bych nenazvala než zkouškou dobrýho vkusu. Například Nicole Kidman a Miu Wasikowkou ve Stokers, největší ptákovině ever, nebo jednu ze sto padesáti filmařských lahůdek jakéhosi španělského maniaka Jesuse Franca, s názvem Maso pro zámeckou paní, která by se dala zařadit pouze do kategorie laciné domácí porno feat. déčkový horor. Někdy si organizátoři s návštěvníky festivalu zahrávají opravdu nestydatě.

Naštěstí pro křehké duše milovníků dobrého filmu, na páteční promítačce v Aeru se jim nemuselo dělat zle. Co víc, každý hodný divák dostal pytlíček popcornu, co byl úplně bez chuti, někdo snědl i dva (M.) a k tomu lízatko ve tvaru srdíčka. Ze stropu padaly balónky a celý film do sluchátek simultánně tlumočila dosti vtipná paní, díky níž zněly všechny postavy maximálně komicky, protože měly úplně stejný hlas, ať jim bylo pět nebo padesát.



neděle 2. března 2014

dream jukebox

Koukat na seriály, New York, uhlazený elegáni, vstupenky do kina zdarma, nemuset nic, vrátit se do 6. třídy a dělat si srandu z učitelů, 20 °C slunečno celý rok, mít humor jako na základní škole, vypadat jako holka z Uni Jazzu (ne doopravdy), žít ve svý oblíbený knížce nebo filmu.

Jediná šance, jak přežít v džungli velkoměsta je stát se automatem na sny. Hrozně jsem neměla ráda svoje několikaleté pesimistické dream-free období. Doufám, že můžu říct: "Je konečně pryč!" a vysypat z rukávu kopec nových a co nejvíc neuvěřitelných drýms. Roberto Benigni v Kafi a cigárech říká: "Piju kafe před spaním, to aby se mi sny zdaly rychleji."
Třeba by to bylo úplně o ničem, jenomže nesnít nemá cenu.

foto: Danielle
svetr: A cup of style výprodej, krajkový top: Terez/hm, taška: Danielle

Watching series, New York, classy men, movie tickets for free, not being obliged, back to 6th grade making fun out of teachers, 20 °C sunny weather whole year, same jokes I made during my grammar school attendance, looking like that girl I met in Uni Jazz (not really) and living in my favourite book or film.

The only way, how to survive in the big city jungle, is becoming a tiny dream jukebox. I thoroughly disliked my recent dream-free period. Now I can finally say: "It's gone!" presenting a handful of brand new and absolutely astounding dreams. As Roberto Benigni says in Coffee and Cigarettes: "I drink coffee before sleeping, so I can dream fast. Dream after dream after dream after dream..."
Perhaps, it would suck, but not dreming is like not living.

neděle 23. února 2014

Friends and stuff

O Dear Friends jsem už jednou psala, ale klidně to udělám i podruhý. Jejich plátěnku nosím v kuse už tři čtvrtě roku, a to mnohem častěji než jakékoliv jiné (drahé) kabelky. Po tom, co jsem s ní zcestovala kousek světa a navštívila rozličné akce, vypadá už celkem dost "trashy", takže se asi brzy budu muset poohlídnout po nové.  Tip na pěknou a jednoduchou tašku, která unese všechny moje krabičky se svačinkami, Harryho Pottera 6 a třeba i notebook, rozhodně uvítám.








foto: Jirka - zaslouží si ty credits, po kterých tak toužil, protože je alespoň třicetkrát lepší fotograf než moje sestra.

neděle 16. února 2014

TOP 5

Už jste si někdy zkoušeli sestavit svůj soukromý seznam nazvaný jednoduše TOP 5? Top pět věcí vašeho života - nejlepší knihy, jaké jste četli, nejzajímavější lidé, které jste potkali, pět nejoblíbenějších míst na světě nebo jídel, co máte rádi. Robert z knihy Všechny moje lásky od Nicka Hornbyho si svoje seznamy dělá. Právě si sepsal pět nejbolestnějších rozchodů.
Robert je nejspíš trochu sadista. O rozchodech teď řeč určitě nebude. Pro začátek postačí, když si uděláme takový seznam oblíbených filmů. Kdybych si musela vybrat, řekla bych, že nejradši mám:

1. Pulp Fiction: Historky z podsvětí, Quentin Tarantino, 1994
Od chvíle, kdy jsem PF viděla poprvé (bylo mi asi tak 16 let), jsem si naprosto jistá, že každý další film od kohokoliv, už bude jenom jeho slabý odvar. Jestli se o nějakým filmu dá říct, že se stal kultem, tak právě o Pulp Fiction. Musí být totiž sakra umění, vytvořit něco, na co se dá koukat (a to dokonce víckrát!), ačkoliv chvílemi nevíte, oč ve filmu vlastně kráčí, a většinu času posloucháte debaty o tom, do čeho se v Holandsku namáčí hranolky a jak moc závažným problémem je masáž nohou. Právě tyhle kecy tvoří atmosféru, kterou žádná jiná movie prostě nemá. Jo a lepší soundtrack uslyšíte snad jenom v Jackie Brown.

2. Leon, Luc Besson, 1994
Leon se typově trochu podobá Pulp Fiction. Mafiáni, podsvětí, krev a střílečky, a taky jedna mladá dívka s černým mikádem. Díky výraznější dějové linií by ale Leon jako jediný mohl Tarantinův filmařský velekousek z vrcholu mého žebříčku sesadit. Dojemné.


3. Absolvent, Mike Nichols, 1967
Důkaz, že za starých časů věděli, jak udělat dobrou komedii. Vybrala jsem Absolventa částečně proto, že nemá nic společného s tím, co se nám dnes americký filmový průmysl snaží podsunout pod pojmem romantická komedie (fuj!) a částečně proto, že se projevila moje extrémní slabost pro hudbu Simona a Garfunkela. Možná jste netušili, že skladba Mrs. Robinson vznikla exkluzivně pro tento film? Já v Absolventovi našla ideální podívanou pro lehce depresivní chvíle. Dustin Hoffman v roli sexuálního nekňuby nenachází konkurenci.

4. Kafe a cigára, Jim Jarmusch, 2003
Nad kostkovanými stolky se schází podivné páry, aby si ukrátili čas nezávazným hovorem. S vypitým kafem a vykouřenými cigaretami jakoby mimochodem odkrývají příběhy a témata, které se na první pohled nedají postřehnout. Kromě skvělých herců (Alfred Molina, Cate Blanchett, Steve Buscemi) obsadil Jarmusch spousta těch, kteří vlastně ani herci nejsou (Iggy Pop, Jack a Meg White z The White Stripes). Výsledkem je povedená série povídek o závislácích na kafi a cigaretách, která mě pobaví úplně kdykoliv. I když přiznejme si, na závislosti je potřeba dát si pěkně bacha!


5. Evropa, Lars von Trier, 1991
Novodobá Trierova tvorba (včetně Nymfomanky) mě zatím úspěšně míjí. Ne tak jeho Evropa z roku 91. Ocitáme se v poválečném Německu, jehož obyvatelé se všemožnými způsoby snaží vyrovnat s vlastním pokořením. Vlak nás unáší kamsi do neznáma a nám nezbývá než sledovat ubíhající železniční trať a  nechat se vláčet řetězem šílených událostí. Trierovi se v Evropě podařilo docílit vygradované psychologické atmosféry, a to díky absurdním situacím, černobílé kameře s občasnými záblesky barvy ve zvlášť vypjatých momentech a tajemnému vypravěči. Pocta severské kinematografii.

bonus: Spousta skvělých filmů se do tohoto žebříčku nedostala a měla by. Můj bývalý spolužák z gymplu S. mi jednou při hodině angličtiny doporučil kanadskou komedii Hank a Mike. ČSFD sice hodnotí slabými 66 procenty, ale na to se můžeme pro tentokrát klidně vykašlat. Kdo by nechtěl páteční večer strávit s dvěma týpky, kteří se živí jako velikonoční králíčci a po celou dobu chodí oblečeni v chlupatých růžových kostýmech, a to i po tom, co o práci přijdou? Tendenční teda rozhodně nejsou. Stojí za vidění.

pondělí 3. února 2014

fluffy winter

Chlupatý svetřík je jako stvořený pro plesovou sezonu. Pokukovala jsem po tomto ovčím kožíšku v Háemku už docela dlouho. Jenomže, jak se o mně nejspíš ví, jsem k podobným textilním řetězcům docela skeptická. Za prvé se mi zdá, že jejich oblečení nic nevydrží a za tři měsíce si z něj můžete udělat hadr na podlahu, za druhé mi většinou ani nesedí. Navíc všechna ta dětská otrocká práce, mizerná mzda a ekologická zátěž...!
Ale asi nejsem tak moc zásadová, protože na úterní maturitní ples mojí sestry R. jsem si už zvesela vykračovala právě v tom háemkovém kožichu podezřelého původu. Je vážně příjemný na dotyk.




šaty - Topshop, kabelka - Urban Outfitters